Patrick Ness - Volání netvora

Včera v 20:59 | Markéta |  Recenze 2017
Název knihy: Volání netvora (A Monster Calls)
Autor: Patrick Ness podle námětu Siobhan Dowd
Původní vydání: 2011
CZ vydání: Jota, 2012
Počet stran: 216

Hodnocení:


Právě jsem se dodívala na film a usoudila, že přišel čas napsat recenzi na knihu...

Na knižní podobu Volání netvora jsem se chystala už delší dobu. Je to jedna z těch knih, kolem kterých vzniklo mnoho nadšených ohlasů. Díky nim máte jako čtenář velká očekávání. Já jsem s ní měla trochu smůlu. Jednak to byla právě má velká očekávání a jednak prostě špatné načasování. Poslední dobou jsem nějaká nesoustředěná, a tak jsem od čtení pořád odbíhala. Ať už doslova nebo v myšlenkách. To zapříčinilo, že to poselství, které se v knize údajně mělo ukrývat sice bylo z mé strany odhaleno, ale nezasáhlo mě tak, jak bych si byla přála. I tak jsem se ale na konci neubránila slzám a knihu jsem zavřela s hlasitým zaklapnutím a téměř zlobou nad tak zdrcujícím koncem. A přitom jsem to od začátku věděla. Ale před některými věcmi se zkrátka nemůžete obrnit.

Knížka je to poměrně útlá a dá se přečíst velmi rychle. Vzhledem k tomu, že je primárně určená dětským čtenářům neobsahuje žádné složité popisy. Nicméně používá takových prostředků, že se do atmosféry knihy snadno ponoříte a dokážete si ji živě představit. Co knihu pro mě povýšilo na vyšší úroveň bylo poměrně důmyslné přeskakování v čase, které jsem v daný moment nečekala. Občas jsme retrospektivně sledovali události třeba jen pár hodin staré a pak se vrátili zase do časové roviny poté. Bavilo mě to.

Po dočtení jsem nějak neměla co dodat... A tak jsem se rozhodla nechal jej trochu uležet a utříbit si myšlenky.

O několik dní později jsem si pustila film, který vyšel v loňském roce. Co jsem velmi ocenila bylo, že se film skutečně držel knižní předlohy. O čem si přečtete v knize, to uvidíte ve filmu. Takhle se to dělá! I když film měl nějaká hluchá místa, došlo u mě konečně i naprostému uvědomění si poselství příběhu a těch paradoxů, na kterých je celý postaven. Volání netvora je skoro jako báseň plná protikladů, kde se zlé a dobré slévá v jedno, kde nic není jen černé nebo bílé. Už i ten název knihy... Volání netvora. Ale je netvor opravdu netvorem? Když mi tohle došlo, tak jsem si řekla, páni, ono má nejen poselství, ale i výraznou poetiku!

Dále musím rozhodně vyzdvihnout vizuální stránku jak knihy, tak filmu. Ilustrace Jima Kaye dovolí čtenáři proniknout hlouběji do děje a ponořit se ještě více do atmosféry příběhu. Krásně doplňují, co se v knize momentálně odehrává. Jsou strašidelné, ponuré a hlavně monumentální. Já jsem "našla" jen jedinou chybičku, o kterou se s vámi chci podělit. V momentě, kdy Conor najde na podlaze pod svýma nohama jehličí, děj doprovází ilustrace, která podle mě měla být obráceně. Jakoby pohledem Conorovýma očima. To mě napadlo okamžitě, jak jsem otočila stránku a ilustraci zahlédla. Napadlo to ještě někoho dalšího?

Taktéž vizuální stránka filmu byla téměř fenomenální od začátku do konce. Ať už se jednalo o ztvárnění netvora, prostředí, krajiny, zpracování Conorovy noční můry s padajícím kostelem nebo animované netvorovy příběhy. Já je doslova hltala očima.

Stejně jako kniha i film balancuje na hraně hororu a fantasy s tím, že já bych se více přiklonila k té fantasy. Ale pak je tu ještě ta tragičtější linka, popisující vztah dítěte k matce a rozervanost jedince v těžké situaci. Slzám se na konci neubráníte. Ani u knihy, ani u filmu.

Za mě byl výmluvnější film. Až tady jsem si dokázala plně uvědomit to sdělení, které mě zasáhlo. Ale jak říkám, kniha i film jsou až na nepodstatné detaily totožné a snad kdybych knihu četla v lepším načasování, tak tam to nadšení mohlo přijít už během čtení.

Volání netvora je rozhodně pozoruhodná kniha. Po příběhové i vizuální stránce, pro děti i dospělé. Netroufám si odhadnout, jak to u dětí bude s pochopením přesahu knihy. Tady možná jen v případě, že se budou moci s Conorem ztotožnit. Neříkám v úplně stejné situaci, to bych skutečně nikomu nepřála! Ale celkově v momentě, kdy stojíme tváří v tvář pravdě, kterou se bojíme si přiznat. Smutná je v neposlední řadě i paralela mezi příběhem a osudem Siobhan Dowd, autorky námětu Volání netvora.

Po dočtení a shlédnutí jsem cítila opravdu velký smutek. Je to příběh na jednu stranu velmi nespravedlivý, ale bohužel velmi skutečný. Fantastická stránka zde jen dokresluje onu rozervanost a paradoxy, kterými je vlastně protkaný i celý náš skutečný život.
 

Erin Watt - Papírová princezna

17. listopadu 2017 v 11:31 | Markéta |  Recenze 2017
Název knihy: Papírová princezna (Paper Princess, The Royals #1)
Autor: Erin Watt
Původní vydání: 2016
CZ vydání: Baronet, 2017
Počet stran: 336

Hodnocení:


Já vlastně tuto recenzi ani nechtěla psát...
Tento článek začínám psát s tím, že ještě nevím, zda ho vydám. Protože mám pocit, že k této knize nemám co říct. Já jí totiž nevěřila snad ani tečku za větou.

Papírová princezna se v posledních měsících stala velmi populární knihou minimálně v blogovém světě. A tak jsem se i já nechala zlákat. Popravdě jsem pořádně nevěděla, co od ní čekat. Recenze byly většinou nadšené. Anotace na mě zase tak nezapůsobila. Ale znáte to, nakonec nemáte klid, dokud tomu nedáte šanci. S vědomím, že jdu do Young Adult/New Adult žánru jsem čekala ne příliš originální příběh, u kterého budu minimálně moct vypnout.

Kniha mě překvapila. Takovou hrůzu jsem totiž opravdu nečekala.

V podstatě jsem celou knihu protrpěla. Že to nebude dobré jsem začala tušit poměrně záhy. K dobru knize mohu přičíst jen to, že i tak se dala sfouknout během cca 3 dnů, takže to utrpení aspoň netrvalo dlouho. (Aneb problém lidí, co neradi nechají knížky nedočtené.) Já jsem bohužel naivně čekala, že mě tam přeci jenom něco překvapí. Ale čím dále jsem v příběhu byla, tím častěji jsem si říkala, jak tomu autorka nasadila ještě větší korunu.

Příběh se odehrává v prostředí středoškolské mládeže z prominentních kruhů. Jejich život se točí okolo luxusu a večírků. Nečekejte však žádné rukavičky, ale nevázanou zábavu, kde o sex, drogy a alkohol není nouze. Hlavní hrdinka příběhu Ella do této rádoby lepší společnosti přijde přímo z nejhoršího bahna a samozřejmě se na ni všichni dívají skrz prsty. Nejen noví spolužáci, ale i její nová rodina se jí snaží zbavit a nebojí se nejhoršího zastrašování.

Uznávám, že co se intenzity výhrůžek, sexuálních narážek a erotických pasáží týče, je kniha poměrně otevřená a šokující. Jelikož moc Young Adult nečtu, tak mě to v rámci žánru překvapilo. Ale mé hodnocení knihy to nijak neovlivnilo. Možná právě tohle je ten hnací motor knihy, co ji odlišuje a pro někoho snad i povyšuje nad jiné. Hm... tak jo no... Mě to naprosto nedokázalo vtáhnout do dění a bylo mi úplně jedno, co se v knize odehrávalo či jak se vyvíjela.

Příběh mi přišel plytký a nereálný. K tomu přidáme všechna možná žánrová klišé a naprosto neoriginální vývoj. Příběh se snaží tvářit velice vážně a dospěle, ale ve mně budil spíš výsměch. Kniha postrádala nápad a působila jako slátanina příběhů, které už byly napsány dříve a jeden druhého vykradly. Mně osobně se nelíbilo ani to prostředí večírků, klubů a podobně, ale to už je věc vkusu. Chování a jednání postav mě iritovalo až vrchovatě. Po rádoby šokujícím závěru jsem jen pokrčila rameny a s radostí knihu zaklapla. Otevřenost konce mě nechala naprosto chladnou.

Papírovou princeznu hodnotím jako přešlap roku, protože pochybuju, že se mi letos ještě podaří sáhnout po (pro mě) horší knize. Nikomu neberu jeho názor, pokud se mu kniha líbila. Já jsem si během čtení opravdu hodněkrát položila otázku, zda to autorka (ve skutečnosti dvojice autorek) opravdu myslí vážně.

Zaslechla jsem, že druhý díl je ještě lepší... Asi už nemám potřebu to zjišťovat na vlastní kůži. Pokud mám být opravdu upřímná, tak nemohu uvěřit, že to má ještě tři další pokračování. Dle mého názoru by tohle dokázala napsat každá puberťačka na Wattpad.

Negativní reklama je také reklama a kolikrát si člověk něco přečte i na základě negativní recenze, aby se sám přesvědčil. Četli jste Papírovou princeznu? Co vám tahle kniha přinesla a co vás na ní bavilo? Budu ráda, když se se mnou podělíte o své dojmy. Ráda uvidím i opačný úhel pohledu.

Joyce Reardon - Deník Ellen Rimbauerové: Dům v růžích

15. listopadu 2017 v 21:15 | Markéta |  Recenze 2017
Název knihy: Deník Ellen Rimbauerové: Dům v růžích
Autor: Joyce Reardon
Původní vydání: 2001
CZ vydání: Beta Dobrovský, 2011
Počet stran: 296

Hodnocení:


Podzimní pochmurná atmosféra stále nahrává do karet temným hororovým příběhům. Dnes tu pro vás mám recenzi dalšího z nich.

Dům v růžích je především známý jako film. Autorem scénáře není nikdo jiný než Stephen King.

Ocitáme se mezi západoamerickou smetánkou na počátku 20. století. Mladá Ellen se provdá za ropného magnáta ze Seattlu Johna Rimbauera. Svatba a nová kapitola v jejím životě v ní vzbuzuje jak nadšení, tak i hrůzu. Po opulentních líbánkách, kdy s manželem procestuje více i méně civilizované kouty světa, se Ellen vrací na západní pobřeží do nově vybudovaného sídla takřka gigantických rozměrů. Novomanželský život plný okázalosti a večírků však naruší nejen zálety nevěrného manžela, ale především nevysvětlitelná zmizení a podivná zjevení přímo ve zdech domu.

V knihovně jsem tuto knížku našla v oddělení s horory a fantasy literaturou. Po dočtení se domnívám, že se jedná spíš o román pro ženy, který je okořeněný špetkou té duchařiny. V závěru se to sice změní v docela slušný thriller, ale kniha tak nějak dodýchává a počáteční čtivost se ztrácí.

Co této knize rozhodně přidává na děsivosti je fakt, že se jedná o deníkové zápisky právě Ellen Rimbauerové, která tyto události prožila a lze se tak dobře vcítit do strachu, který prožívá. Místy mi zápisky připadaly trochu zmatené a souvislosti chaotické, ale ve výsledku to knize ani moc neškodí. Přeci jenom je to jako deníkový záznam, tok myšlenek. A ne všechny věci, které v životě prožíváme, zcela chápeme. Knize to jistým způsobem přidá na autentičnosti. Editorka knihy Joyce Reardon již na začátku varuje, že čtenář nemá čekat žádné odpovědi ohledně tajuplného příběhu, který Dům v růžích obklopuje.

Spíše než duchařina to na mě celou dobu působilo jako lehce zvrácenější román pro ženy (v rámci své doby). Deník nám dává nahlédnout do smýšlení nejen naší hrdinky, ale také do smýšlení tehdejší společnosti, která byla samozřejmě rezervovanější než dnes. Alespoň navenek. Příběh se dotýká ve své době tabuizovaných témat jako je homosexualita, rouhání či nevěra. Děj bych shrnula jako takovou temnější červenou knihovnu. Zálety, intriky, touha a manipulace jsou hlavním motorem vývoje příběhu. Do toho se nám zamotá především v první polovině několik znepokojivých scén, které si lze i poměrně živě představit. Dokáží tedy ve čtenáři vyvolat strach. Jak se to ale tak stává, tak postupem času tyto události ztrácí na přitažlivosti a tajemná atmosféra časem téměř vymizí. Na konci příběh samozřejmě vygraduje, ale atmosféra už se vám tolik pod kůži nedostane.

Co však knize navrací její auru tajemna je doslov Joyce, kde navazuje na poslední deníkové zápisky Ellen a odhaluje záhady, které se v domě odehrály dále. Příběh tedy nemá vyloženě vyřešený konec, ale právě tato neurčitost je to, co v nás bude hlodat i po dočtení příběhu, co nás přinutí pustit si film nebo dohledat si více informací. A kdo ví, třeba budete ještě dodatečně překvapeni. :)

Kniha se čte velmi snadno a věřím, že pro rychločtenáře to může být jednodenní záležitost. Já jsem za jeden den zvládla 220 stran, tedy podstatnou část celého příběhu.

I přes duchařskou tématiku bych tuto knihu doporučila spíše ženským čtenářkám. Kniha se sice tváří jako horor, ale realita je poněkud jinde. Je tam několik ztísňujících momentů, ale lze se také více soustředit na společenskou a vztahovou část příběhu. A to je možná i hlavní plus celé této knihy. Dají se v ní objevit různé dějové roviny.
 


Jeremy Bates - Les sebevrahů Aokigahara

25. října 2017 v 19:41 | Markéta |  Recenze 2017
Název knihy: Les sebevrahů Aokigahara (Suicide Forest)
Autor: Jeremy Bates
Původní vydání: 2014
CZ vydání: XYZ, 2017
Počet stran: 464

Hodnocení:



Znáte to, když čtete horor a pak si dáte pauzu, ale nemůžete ze sebe setřást ten pocit, jako byste měli všechny svaly v těle napnuté k prasknutí?

Knihu Les sebevrahů jsem si vybrala ze tří důvodů. Zaprvé, jsem horový nadšenec. Zadruhé, poslední dobou mě láká Japonsko, a tak jsem vyhledávala knihu, která se bude v Japonsku odehrávat a která mi snad i trochu přiblíží místní kulturu. Zatřetí, o lesu Aokigahara jsem už dříve slyšela a podobná temná místa mě táhnou.

Abych byla upřímná, tak mě více zajímalo právě prostředí, kde se kniha odehrává než to, co se tam bude vlastně dít. Asi jsem tak i předešla zklamání.

Žánrově to totiž není nic, co by už někdo dřív nevymyslel. Partička lidí se vydá do lesa, aby zažila nějaký ten adrenalin a ono se to změní v boj o život. Do toho se nám připletou nedořešené vztahy a minulost jednotlivých postav, vzájemná obviňování, bitky a sprosťárny. Nechybí pár velmi barvitě popsaných nechutných scén, u kterých vás přejde chuť k jídlu. Ne, nejezte u toho.

Na začátku jsem se docela bála tloušťky a formátu knihy. Je to bichle. Pak jsem nahlédla dovnitř a zjistila, že kniha nemá vůbec husté řádkování a často jsou na stránkách třeba pouze dialogy. Při následném čtení mi stránky ubíhaly ani jsem nevěděla jak.

Většinu knihy jsem narážela na jedno žánrové klišé za druhým. Ale díky tomu, že stránky utíkaly, mě to ani nestihlo nudit. Musím knize ale uznat, že mě v několika pasážích dokázala napnout a vyděsit. Také mi bylo líto, co se dělo některým postavám a často nebylo úplně snadné o tom číst. Autor si nebere servítky a vše je popsané bez okolků a poměrně naturalisticky. Ano, dělalo se mi trochu špatně. Má očekávání ohledně japonské kultury byla také do jisté míry naplněna.

Moc mě potešily popisy lesa. Dokázala jsem si tak živě představit prostředí, v jakém se postavy pohybují a na mě samotnou se přenesla temnota a úzkost. Jako bych se v tom hrobově tichém šeru sama nacházela.

Umístění právě do Japonska v mém případě příběhu rozhodně dost pomohlo. Vybavila jsem si tak východoasijské horory, které jsem viděla a musím se přiznat, že z nějakého důvodu mě hodně děsí. Když jsem si tedy představovala některé scény, tak mě mé představy na základě viděných hororů dokázaly vyděsit. Co vy a východoasijské horory?

Kniha se dlouho pohybuje na hranici duchařiny a krváku (aneb mé nejelementárnější rozdělení hororů :D). Na konci se to přiklonilo právě k jedné z těchto variant. Neprozradím vám ke které, nicméně musím uznat, že posledních 100 stran, kdy už jsem trochu začala umdlévat, kniha ožila a nabídla slušně napínavou jízdu. V této části jsem ji odložila jen proto, že bylo někdy po půlnoci a už jsem únavou přestávala vnímat. A třebaže jsem si říkala, že je ten konec až příliš absurdní, tak po dočtení knihy mě ne a ne opustit ten tísnivý pocit. Takže se to na mě rozhodně přeneslo. A i díky tomu jsem nakonec přimhouřila oko a rozhodla se k celkovému hodnocení něco přihodit.

Jelikož mě záhadná místa zajímají, tak bych si rozhodně chtěla přečíst i další knihu od autora, která u nás vyšla. Děj jeho druhé knihy se totiž odehrává v pařížškých katakombách a to mě jako frankofila zkrátka nemůže minout. Jen se bojím, aby autor nevykrádal sám sebe a kniha nebyla v podstatě podle podobného scénáře, jen že se bude odehrávat na jiném místě. Jsem zvědavá, jak si autor poradil a jestli něčím překvapí.

Knize tedy dávám spokojené tři a půl hvězdičky. Pokud už máte přečtených či nadívaných hodně děl s podobnou tématikou, tak se bojím, že se budete nudit. Opravdu to není žádné originální dílo a už vůbec ne nějaký literární počin. Nemusíte nijak hloubat a čte se to samo. Ale pokud si chcete odpočinout s pár tísnivými i morbidnějšími momenty... ;) Za sebe mohu říct, že kniha splnila má skromná očekávání a ráda jsem díky ní vydala do Japonska.

Alena Mornštajnová - Hana

20. října 2017 v 16:47 | Markéta |  Recenze 2017
Název knihy: Hana
Autor: Alena Mornštajnová
Původní vydání: Host, 2017
Počet stran: 306

Hodnocení:


Recenzi na Hanu jsem chtěla napsat hned po jejím dočtení. A pak jsem zjistila, že mi došla slova...

Hana letos proletěla knižním světem jako blesk a pochybuju, že je někdo, kdo o této knize ještě neslyšel. Očekávala jsem, že mě spolu s příběhem smete i vlna emocí... Ve skutečnosti mě tato kniha doslova paralyzovala.

Na začátku se ocitáme ve Valašském Meziříčí v polovině 50. let minulého století. Mladičká Mira vyrůstá u své podivínské tety Hany a postupně si zvyká na její pasivitu a nezájem. Je však ještě moc mladá na to, aby pochopila, že minulost uvěznila kdysi krásnou Hanu plnou života v její nyní chatrné tělesné schránce, která pro ni neznamená nic než prodlužující utrpení. Během knihy se dozvídáme nejen o dospívání Miry, ale také o jejích předcích a konečně i příběh Hany. Ženy, jejíž tragický osud vám možná změní pohled na vás samotné.

Díky dramatickým událostem hned na začátku knihy se do příběhu rychle začtete a knihu už neodložíte. Překvapilo mě, s jakou lehkostí se kniha četla navzdory vážným tématům, které popisuje. Jelikož běžně nečtu romány z českého (československého) prostředí, představovala pro mě Hana již od začátku příjemnou změnu. Okamžitě na mě zapůsobilo jak relativně známé prostředí, tak i historie naší země i samotný jazyk v celé své kráse.

Líbila se mi kompozice knihy. Na začátku strávíme asi deset let s příběhem Miry, poté se přesuneme o zhruba 30 let zpět, abychom se seznámili s jejími a Haninými předky. Na ně navazuje část přímo z pohledu Hany, kde se prolíná více časových rovin, které nás postupně zavedou zpět do roku 1963, kde jsme Miřino vyprávění opustili. Na začátku kapitoly jsme vždy upozorněni, v jakém roce se nacházíme, takže není těžké se v ději zorientovat. Kde jsem občas trochu ztrácela přehled, byly postavy. Bylo tu především několik generací různých rodin a občas jsem měla problém někoho správně zařadit. Především po tom skoku o 30 let zpět mezi první a druhou částí knihy. Minulost vztahy často různě propletla a odhalovala nám nové skutečnosti. Je třeba vnímat, abychom nezapomněli, kdo je kdo a kdo s kým jak vychází. Až pak se nám složí celková síť vztahů napříč generacemi. Chce to snad jen trochu trpělivosti a pozornosti.

Vyprávění Miry mě vtáhlo do děje. Část o Miřiných předcích mi poskytla souvislý pohled na vývoj předválečných událostí v Československu. Navzdory událostem se tato část nese trochu poklidnějším tempem a počáteční čtivost trošičku zaniká. Ale čtenář už tuší, že vyprávění nabírá nešťastný spád a zajímají jej osudy postav, se kterými měl dostatečný prostor se seznámit. A pak to přichází.

Poslední část knihy, kterou popisuje samotná Hana vás od začátku obklopí takovou bolestí, že ani nemáte sílu nad příčinami a následky přemýšlet. Stejně jako Hana přijímáte svou cestu a trpíte spolu s hlavní hrdinkou. A konec? I ten je neskutečně bolestivý a přesto v něm dřímá jiskřička naděje. Kolem vás už se v ideálním případě povalují kapesníčky a po dočtení máte chuť jen zírat do zdi. A pak si celý Hanin příběh znovu přehráváte a nevíte, zda ji litovat nebo souhlasit, že si za svůj osud mohla sama. Ať už jednala vědomě či ne. Ale i tak cítíte bolest a nepochopení nad událostmi, které se bohužel skutečně děly. A Hana vám přiroste k srdci minimálně jako literární postava. Jak bychom se ale po dočtení této knihy k takovému člověku chovali ve skutečnosti? Přetrvalo by naše pochopení, nebo alespoň ta nepatrná část kterou pochopit lze? Nebo bychom na dotyčného stále pohlíželi jako na podivína, který se odmítá oprostit od minulosti? Neprozradím konkrétně, ale pokud jste knihu četli, tak víte, kam mířím a jistě mi dáte zapravdu, že můžeme číst nespočet děl s podobnou tématikou, ale ani v nejmenším to nemůžeme srovnávat s lidmi, kteří to zažili. Číst tuto knihu bylo místy velmi těžké. Máte pocit, jako byste to byli vy, kdo může za všechna utrpení. Můj respekt patří každému autorovi, který se rozhodne na toto téma psát.

Nejsilněji na mě asi zapůsobilo Hanino chování v každodenním poválečném životě i desítky let poté. A popis jejího vzhledu. Když mi došlo, že jí po válce bylo pouhých 26 let...

Hana je rozhodně jednou z mých nejsilnějších čtenářských zkušeností. Autorka tu představila obraz člověka, který je symbolem nelidského utrpení a tíhy minulosti, kterou nelze vzít zpět. Jisté vzpomínky na vás zkrátka nechají šrámy a nemůžete je nechat být. A nejhorší na tom je, že vás ostatní nepochopí, nebo vám ani nevěří. Kolik bylo na světě takových, jako je Hana?

Musím se přiznat, že z nějakého důvodu mě česká literatura míjí. Po tomto zážitku se ale rozhodně poohlédnu po dalších dílech nejen od paní Mornštajnové, ale i od jiných současných autorů. Naše země má rozhodně co nabídnout, ať už se to týká autorů nebo témat ke zpracování a následné diskuzi. Jsem hrdá na to, že se naše literární pole může pochlubit takovou knihou, jako je Hana.

Jen jsem napsala tuto recenzi a znovu na mě dolehla tíha této knihy...

Hanu si prostě přečtěte. Věnujte jí ty dva dny, za které ji doslova zhltnete a pak si řekněte, že jste vlastně hrozně šťastný člověk.


Další články


Kam dál