Barbara Erskine - Spáčův hrad

30. března 2018 v 8:00 | Markéta |  Recenze 2018
Název knihy: Spáčův hrad (Sleeper's Castle)
Autor: Barbara Erskine
Původní vydání: 2016
CZ vydání: Brána, 2017
Počet stran: 457

Hodnocení:



Na nejnovější titul od B. Erskinové jsem se chystala už dlouho. Musím se přiznat, že než jsem se ke knize konečně dostala jsem vyslechla pár recenzí, které nebyly moc nadšené. Nenechala jsem se ale odradit a dala se do čtení. A musím říct, že jsem po ní sáhla ve vhodnou dobu. Dobu, kdy bych ji nebýt příznivých okolností nejspíš opravdu odložila…

Spáčův hrad jsem téměř celý přečetla cestou v MHD. V momentě, kdy opravdu nemáte co dělat oceníte i knihu, která vás úplně nevzala za srdce.

Spáčův hrad nás zavede do Walesu. Hlavní hrdinka Andy se přestěhuje do staletí starého statku, ukrytého v samotě velšských kopců, aby zde po prožité bolestné ztrátě nalezla klid a nový směr. Během svého pobytu odkrývá epizodu z historie svého nového bydliště, která se odehrála během velšského povstání proti Angličanům na samém počátku 15. století. Historie a osobní příběhy dávných hrdinů ji však pohltí natolik, že se to pro ni stává nebezpečným. Zlo a krveprolití ale nečíhají jen v minulosti. Andy jde po krku také psychopatická vdova, toužící si s ní vyřídit účty kvůli svému zesnulému manželovi.

Tato kniha na mě působila dost nevyrovnaně. Více mě bavilo číst dějovou linii součanosti. Na druhou stranu to nebylo nic jiného než bezduché vyprávění o posedlosti a pomstě, které často hraničilo s absurditou. Některé zvraty a řešení působily jako pěst na oko. Skutečný poklad knihy se ukryl do vyprávění z minulosti. Na pozadí popisuje skutečné události povstání velšského prince Owaina Glyndŵra proti králi Jindřichovi IV. Poznala jsem tak kapitolu dějin, o které jsem vůbec netušila. Nicméně tyto dějinné události byly překryty fantazií, kouzly, červenou knihovnou a tlacháním o ničem, takže výsledkem byla spousta textu a stagnující děj.

Přišlo mi, že se děj knihy nikam neposouvá. Pro mě zásadní motivy byly jaksi přehlížené, méně zajímavé prvky zase dostaly mnohem více prostoru. Osudy i charaktery postav mi zůstaly cizí. Poměrně nezvyklým motivem bylo i nečekané přeskakování mezi jednotlivými dějovými linkami. Překapením jsem se musela několikrát i vracet, jestli jsem náhodou něco nepřehlédla. Ale opravdu, tady se v příští větě můžete ocitnout v úplně jiném století. Což není na škodu, jen to občas mate, pokud na to nejste zvyklí.

Autorka v knize používá motiv snů, vyskytují se také kouzla a zaříkávání. Z nějakého důvodu jsem dlouho nedokázala pochopit, co se tím vlastně zamýšlí. Sny si nakonec své místo našly, nicméně ta kouzla už na mě byla moc. Čtu historický román nebo fantasy? V tomto konkrétním případě se mi tyto prvky tloukly a nedokázaly mě přesvědčit. Na konci autorka opět přešla ke svému oblíbenému motivu duchů. Tentokrát mi však mráz po zádech neběhal.

Škoda. Konec nabídl svižnější jizdu, ale já už nechtěla nic jiného, než knížku po třech týdnech konečně dočíst, už mi to bylo jedno.

Bylo to zmatené. Změť všech možných žánrů (historický, milostný, fantasy, thriller...), které se jaksi nechtěly sjednotit ve věrohodný celek. Kniha mi přinesla nové historické souvislosti, ale pouze v náznacích. Zbytek bylo příliš roztahané nic.

Od čtení autorky mě ale Spáčův hrad určitě neodradil. Stále se chystám minimálně na autorčin vrchol s názvvem Žila jsem již před staletími (odehrávající se shodou okolností v úplně stejné části Walesu a vlastně se těším, až se tam vrátím) a údajně epický román z druhé světové války Nejtemnější hodina.

Nezbývá než doufat, že příští autorčina kniha její zatím poslední dílo předčí.

Zajímavou, nicméně bohužel příběhově upozaděnou postavou je velšský princ Owain Glyndŵr. O jeho životě a velšském povstání si můžete ve zkratce přečíst zde.
 

Amélie Nothomb - Strach a chvění

30. března 2018 v 7:09 | Markéta |  Recenze 2018
Název knihy: Strach a chvění (Stupeur et tremblement)
Autor: Amélie Nothomb
Původní vydání: 1999
CZ vydání: Motto, 2004
Počet stran: 118

Hodnocení:



Hlavní hrdinka této knihy se velmi ráda vrhala z okna 44. patra japonského mrakodrapu. Asi se taky vrhnu...

Už se vám někdy stalo, že jste nevěděli, jestli se nad knihou hlasitě smát nebo samým zoufalstvím rozbrečet?

Před lety mi byla nadšeně doporučena filmová adaptace této knihy od belgické autorky. Pamatuju si, že jsem z filmu měla dost rozčarované, ne-li depresivní pocity. Bylo to zvláštní. Jiné.

Když studujete francouzštinu, tak se k vám chtě-nechtě některé knížky vrací až si je už musíte přečíst, jinak vám nedají pokoj. Říkala jsem si, že to bude druhá šance pro tento příběh. A to byla také nejspíš šance poslední.

Nevím, jestli to bylo mým (opětovným?) nepochopením nebo špatným načasováním, kdy mě čekal nový nástup do práce. Stejně jako film, tahle kniha je zvláštní. To je asi nejvýstižnější výraz, co můžu použít. Během knihy sledujete propad hlavní hrdinky v pracovním žebříčku na samé dno a zjišťujete, že si to vlastně vždycky umí svou vyřídilkou sama před sebou obhájit v jakýsi svůj, případně doslova i mezinárodní prospěch a ještě si z toho udělá legraci. Na začátku to bylo vtipné a sama jsem se smála. Ale postupně mi z toho začalo být smutno. Na konci knihy jsem byla v silné depresi.

Ač měla kniha jen něco málo přes sto stran, tak jsem celou druhou polovinu úpěla, kolik mi ještě chybí. A ne že by se to četlo těžce! Mně zkrátka ta kniha, její prostředí i postavy začaly být tak protivné, že jsem zatínala zuby.

Vyprávění má své originální prvky. V první řadě jsou to autorčiny vyjadřovací a argumentační schopnosti, díky kterým jí uvěříte, že to vše opravdu myslí smrtelně vážně. Dále kniha vrhá světlo na pracovní prostředí, hierarchiii, kulturu i životní styl v Japonsku. Na tamější pracovitost i pravidlo zásadně nevyčnívat z davu. Ale jak jsem už řekla, po chvíli mi to všechno neskutečně nabrousilo nervy.

Krátká kniha, krátká recenze. Četli jste? Dejte mi vědět, jak Strach a chvění zapůsobilo na vás.


Jozef Karika - Strach

3. února 2018 v 18:27 | Markéta |  Recenze 2018
Název knihy: Strach
Autor: Jozef Karika
Původní vydání: 2014
CZ vydání: Argo, 2016
Počet stran: 272

Hodnocení:


"Dokud jsem po dopsání kapitoly sám nespal při rozsvíceném světle, nebyl jsem spokojený." A tak jsem zjsitila, že Karika je můj člověk.

Když jsem loni v prosinci dočetla Trhlinu, neměla jsem dost. Pan Karika byl pro mě takřka objevem roku na poslední chvíli a bylo jen otázkou času než sáhnu po jeho další knize. Takže když jsem dostala náladu na další dávku děsu a hrůzy, přesně jsem věděla kam jít.

Strach nás zavede do slovenské Velké Fatry do města Ružomberok, které sužují kruté mrazy. Nikdo nevychází z domova a okolí připomíná město duchů. V této době se ze Žiliny vrací Jožo. Jednoho dne dojde ke zmizení malého dítěte, které spustí řetězec hrůzostrašných vzpomínek plných nevysvětlitelných jevů. Strach se navrací do života těch, co ho již jednou zakusili.

Jak by vám bylo, kdyby ve vás vlastní domov vzbuzoval hrůzostrašné vzpomínky? Kdyby to bylo to poslední místo, kde byste se cítili v bezpečí? A co když není kam utéct? Zbývá jediné řešení. Zůstat a čelit tomu, co se u vás ukrývá.

Při hodnocení se nevyhnu srovnávání s Trhlinou. Při čtení Strachu jsem nacházela spoustu podobných situací. Což není na škodu, když ji umíte popsat v celé své hrůze. Čtenář tak pochopí souvislosti mezi knihou Strach a tím, jak následně vznikla Trhlina. Svým způsobem jsou si knihy podobné. Kdybych to měla shrnout, tak řeknu, že Strach byl strašidelnější, ale Trhlina zajímavější.

Miluju ten pocit napětí, kdy se bojím podívat na další řádek. Co mě tam vyděsí. A pak to krátké zastavení srdce, když ten děs opravdu přijde. Takovou atmosféru pan Karika ve své knize opravdu umí navodit. Je to přesně to, co od hororu čekám.

Jenže zatímco Trhlina si nechává to nejlepší nakonec a postupně spěje ke svému vrcholu, Strach na konci poněkud zvolňuje. Čtenář si zvykne na směr, kterým se příběh žene. Stále jsou zde originální prvky, ale některé opakované situace a fráze už spíše nudí než děsí. Ke konci se to téměř podobá vyvražďovačce než paranormálnímu případu.

Na rozdíl od Trhliny je Strach rozhodně brutálnější. Poslední taková scéna už podle mě vůbec nebyla potřeba, třebaže jistým způsobem zapadala do příběhu. Ale každý máme asi někde své hranice mezi tím, co nás už nevyděsí, ale naopak pohorší či zamrzí.

Ať už se na konci ještě bavíte nebo ne, z poslední stránky vám stejně vstanou vlasy na hlavě. To je ten moment, kdy si řeknete Sakra, já to neměl číst. A přesně tohle od dobrého hororu chceme, ne? Takovou tu malou nejistotu, jestli se nějaká pohroma nevalí i na nás. Ideálně když to čtete v únoru a venku je zima.

Mrazivá atmosféra Strachu mi zalézala až do morku kostí. Mráz, samota, nebezpečí na dosah, nemožnost úniku, pocit, že si vás stále něco hlídá. Autor umí z nejbanálnějších věcí vykřesat maximální míru děsivosti.

Líbily se mi historické souvislosti, které autor zařadil do svého příběhu a přidal mu tak na intenzitě. Zaujalo mě, jak autor zakomponoval do knihy rekordně mrazivou zimu roku 1929 a v neposlední řadě mé oblíbené téma Ďatlovovy výpravy.

Přestože ke Strachu mám své výhrady, byl to skvělý zážitek a rozhodně jsem si přišla na své. Čeští hororoví nadšenci, pro dobrý horor rozhodně nemusíte chodit daleko. Pane Kariko, další knížku prosím!
 


Khaled Hosseini - Tisíce planoucích sluncí

3. února 2018 v 18:05 | Markéta |  Recenze 2018
Název knihy: Tisíce planoucích sluncí (A Thousand Splendid Suns)
Autor: Khaled Hosseini
Původní vydání: 2007
CZ vydání: Leda, 2012
Počet stran: 424

Hodnocení:


Jedním z mých čtenářských cílů na letošní rok je prostřednictvím knih blíže poznat země jihozápadní a centrální Asie. Jejich kultury, vývoj a mentalitu. Výběrem knihy Tisíce planoucích sluncí jsem nemohla začít lépe.

Tisíce planoucích sluncí se odehrává v Afghánistánu a na pozadí děje nás kniha provede událostmi v zemi zhruba od 70. let minulého století až do nedávné minulosti.

Hlavními protagonistkami jsou dvě ženy. Jako první se seznámíme s Marjam, nemanželskou dcerou herátského podnikatele Džalíla. Ve svém mladém věku nechápe svou situaci a jednoho dne vlastní chybou rozhodne o zbytku svého života. Vlastní bezcennost, která jí byla připomínána od útlého dětství ji nepřestane pronásledovat a Marjam se se svým údělem smiřuje. V hlavním městě Kábulu se seznámíme s o téměř dvacet let mladší Lajlou, která má díky své bystrosti a možnosti vzdělávat se dobré vyhlídky do budoucna.

Osudy obou žen sledujeme takřka od jejich narození. Od začátku tak pozorujeme jejich výchovu, jak je vnímá okolí i jak ony vnímají samy sebe. Mohlo by se zdát, že pro každou život předurčil úplně odlišný osud. Válka však obě ženy svede dohromady. Do boje nejen o mír, ale i o vlastní práva a důstojnost.

Válečné události v zemi jsou v knize velmi přehledně popsány. Každý čtenář tak získá alespoň základní představu o tom, co se v zemi v posledních několika desetiletích dělo. Získáme přehled o mocenských vlivech a s tím souvisejícími konflikty a změnami uspořádání v zemi.

Postavy v této knize jsou nesmírně životné a jejich prostřednictvím poznáme různý přístup k válce i základním hodnotám.

Ve vyprávění kontrastují krutosti války a nelehké postavení žen s poetickým jazykem. Zajímavým prvkem bylo autorovo předvídání budoucích událostí, které přišly třeba i za několik desítek let. A když k nim došlo, udeřily na vás tím emotivněji.

V knize se objevuje spousta výrazů místní řeči, což nám zejména ze začátku může čtení dost rušit. Budete hodně listovat ve slovníčku na konci knihy. Postupně si však ty nejčastější výrazy zapamatujete nebo odvodíte. Po dočtení budete obohaceni o nová slova.

Dozvíte se spoustu informací z historie, geografie, kultury a jazyka Afghánistánu. V neposlední řadě se dozvíte spoustu věcí o tradicích islámu a jeho vlivu na každodenní život. Nahlédnete pod pokličku muslimské společnosti v různých společenských vrstvách, přístupu k islámu v jednotlivých vládních obdobích a jejich dopadu na každodenní život, včetně nejradikálnějších postupů v období vlády Tálibánu. Navíc se dozvíte se i něco málo z reálií sousedního Pákistánu.

Zajímavým a odvážným prvkem bylo rozhodně to, že knihu napsal autor pohledem žen. Citlivému a věrohodnému přístupu kontrastují kruté popisy dopadu války na obyvatelstvo. Tato kniha se vám nesnaží nic vnutit, nechce vás o ničem přesvědčit a přesto na vás zapůsobí silným dojmem a poskytne vám kompletní obraz. Takovou knihu je pak těžké popsat. Člověk si ji musí zažít a pak nad ní může dlouho diskutovat s dalšími, kdo ji četli.

Osud obou žen je nemilosrdný a závěr knihy velmi dojemný. Máte pocit, že jste ta desetiletí prožili spolu s nimi a cítíte tíhu prožitých událostí. Po dočtení knihy mi bylo smutno. Dlouho jsem pak přemýšlela o dějinách a vývoji celého kulturního světa, hledala řešení. Kniha naráží na velmi aktuální otázky. K čemu jsem došla bylo nelidské, utopické a takřka bezvýchodné.

Tato kniha splnila má očekávání. Poznala jsem díky ní zemi, ve které se odehrává a spoustu jejích tradic. Rozhodně jsem díky ní získala lepší přehled a nové názory. Rozhodně je to jedna z těch knih, na které se nezapomíná. Pokud máte tipy na další knihy, které mi mohou podobným způsobem přiblížit země jihozápadní a centrální Asie, pište do komentářů, budu ráda za doporučení.

Jozef Karika - Trhlina

31. ledna 2018 v 15:54 | Markéta |  Recenze 2017
Název knihy: Trhlina
Autor: Jozef Karika
Původní vydání: 2016
CZ vydání: Argo, 2017
Počet stran: 336

Hodnocení:


Chcete stručnou recenzi od Meggie?
Tady je: To si chcete přečíst!

...Ale pokud vás zajímá proč jsem tak nadšená
a potřebujete trochu nalákat, tak směle pokračujte
v recenzi dál. :o)

Ke konci roku se seznam nejlepších titulů, které jsem
v roce 2017 četla ještě stihl rozšířit právě o Trhlinu.
A kdybych měla řadit od nejlepších, tak takhle bude mezi prvními.

Trhlinu jsem si chtěla přečíst hned po dočtení anotace. Zaujal mě hororový a mysteriózní nádech i neobvyklé okolnosti, které k napsání knihy vedly. Třešničkou na dortu bylo, že je kniha od slovenského autora a odehrává se u našich sousedů. Pro mě to byla první kniha z prostředí Slovenska. Na jednu stranu něco nového, ale zároveň přeci jen blízkého a i to dopomohlo mému zájmu o příběh.

Trhlina je přepis autentických výpovědí mladého muže Igora. Ten kontaktoval autora, aby mu povyprávěl hrůzostrašné zážitky související s pohořím Tribeč. Kniha je rozdělená do tří rozsáhlých kapitol podle období výpovědí a jednotlivých základních epizod celého příběhu.

První část nás seznámí s pohořím nacházejícím se severně od města Nitra. Během posledních desetiletí tam došlo k četným nevysvětlitelným zmizením lidí. Atmosféra rychle nabývá na intenzitě, dozvídáte se informace o zmizeních a pohoří samotném. Tato epizoda v sobě nese jakousi dokumentárnost. Často máte pocit, jako byste sledovali nějakou reportáž a zároveň se sami stali vyšetřovateli. Vedle toho nechybí ani akční a strašidelné momenty, u kterých vám stoupne adrenalin v krvi.

V druhé části se přehoupneme do románovější roviny. Přesuneme se do terénu a setkáme se s dalšími znepokojujícími momenty. I přesto v této časti tempo trochu zvolňuje. Vypravěč vás ale nepřestává upozorňovat, že všechna hrůza teprve přijde. A skutečně přichází spolu s třetí kapitolou, která mě smetla.

Vypravěč několikrát v příběhu naráží na film Záhada Blair Witch s tím, že to s jeho zážitkem nelze srovnávat, protože je tisíckrát děsivější (a údajně i skutečný). Já bych to i tak nazvala takovou slovenskou Blair Witch, ale rozhodně, rozhodně působivější a záhadnější.

Po přečtení vám v hlavě zůstane mnoho otázek. Jsou zmizení v Tribeči skutečná nebo je to celé mystifikace? Jsou zážitky Igora skutečné? Existují stále věci, kterým nerozumíme?

Nečekejte odpovědi. I kdyby existovaly. Tato kniha nemá za cíl vám něco vysvětlit nebo vás o něčem přesvědčit. Sám autor to několikrát zdůrazňuje. Mně naprosto stačila ta sugestivní atmosféra a spousta záhad, které se tu odehrály, ze kterých mě mrazilo po celém těle. Cítila jsem se, jako bych byla součástí příběhu a vše prožívala spolu s postavami.

Trhlina je skvělá ukázka toho, do jaké míry můžete čtenáře vtáhnout do dění. Je to vlastně velmi interaktivní dílo. Zpověď hlavního hrdiny, obracejícího se na autora doplňují následně doslovy J. Kariky, který zase promlová k samotnému čtenáři. Další interakci umožňují autorovy poznámky pod čarou, které vás odkáží na opravdu existující prameny a články na internetu zmiňující tribečskou záhadu. Nemůžete to jen tak přejít, nedá vám to a musíte otevřít internet, jestli ta stránka opravdu existuje a ona tam vážně je. Autor vás během čtení odkáže i na videa na YouTube z pohoří Tribeč, která sám pořídil během práce na knize. Vy tak máte možnost navštívit zmiňovaná místa v celé jejich děsivé kráse. A se samotným autorem! Budete si procházet Google Maps a nacházet přesně ta místa a obce zmíněné v knize, kde se děly nevysvětlitené jevy. V hlavě vám bude pořád dokola hrát jistá písnička, kterou si během čtení pustíte několikrát třebaže to nebude váš žánr. Reálnost příběhu budete vnímat prostřednictvím mnoha zdrojů, nejen samotné knihy. Sami se stanete jedním z hlavních aktérů.

Trhlina je výborná knížka jak po stránce příběhové, tak svým zpracováním. Vtáhne čtenáře nejen do děje, ale i do pátrání po reálných pramenech. Působí velmi autenticky, ať už se jedná o skutečnost nebo ne. V rámci svého žánru ji řadím mezi špičku.

A schválně, kdo z vás během čtení zatoužil navštívit Tribeč? Já taky, ale po třetí kapitole jsem si řekla, že to možná nechci riskovat. Vyděšená jsem byla dostatečně. A doufám, že budu i nadále, jelikož se brzy chystám na další autorův horor Strach.

Další články


Kam dál