Jozef Karika - Strach

3. února 2018 v 18:27 | Markéta |  Recenze 2018
Název knihy: Strach
Autor: Jozef Karika
Původní vydání: 2014
CZ vydání: Argo, 2016
Počet stran: 272

Hodnocení:


"Dokud jsem po dopsání kapitoly sám nespal při rozsvíceném světle, nebyl jsem spokojený." A tak jsem zjsitila, že Karika je můj člověk.

Když jsem loni v prosinci dočetla Trhlinu, neměla jsem dost. Pan Karika byl pro mě takřka objevem roku na poslední chvíli a bylo jen otázkou času než sáhnu po jeho další knize. Takže když jsem dostala náladu na další dávku děsu a hrůzy, přesně jsem věděla kam jít.

Strach nás zavede do slovenské Velké Fatry do města Ružomberok, které sužují kruté mrazy. Nikdo nevychází z domova a okolí připomíná město duchů. V této době se ze Žiliny vrací Jožo. Jednoho dne dojde ke zmizení malého dítěte, které spustí řetězec hrůzostrašných vzpomínek plných nevysvětlitelných jevů. Strach se navrací do života těch, co ho již jednou zakusili.

Jak by vám bylo, kdyby ve vás vlastní domov vzbuzoval hrůzostrašné vzpomínky? Kdyby to bylo to poslední místo, kde byste se cítili v bezpečí? A co když není kam utéct? Zbývá jediné řešení. Zůstat a čelit tomu, co se u vás ukrývá.

Při hodnocení se nevyhnu srovnávání s Trhlinou. Při čtení Strachu jsem nacházela spoustu podobných situací. Což není na škodu, když ji umíte popsat v celé své hrůze. Čtenář tak pochopí souvislosti mezi knihou Strach a tím, jak následně vznikla Trhlina. Svým způsobem jsou si knihy podobné. Kdybych to měla shrnout, tak řeknu, že Strach byl strašidelnější, ale Trhlina zajímavější.

Miluju ten pocit napětí, kdy se bojím podívat na další řádek. Co mě tam vyděsí. A pak to krátké zastavení srdce, když ten děs opravdu přijde. Takovou atmosféru pan Karika ve své knize opravdu umí navodit. Je to přesně to, co od hororu čekám.

Jenže zatímco Trhlina si nechává to nejlepší nakonec a postupně spěje ke svému vrcholu, Strach na konci poněkud zvolňuje. Čtenář si zvykne na směr, kterým se příběh žene. Stále jsou zde originální prvky, ale některé opakované situace a fráze už spíše nudí než děsí. Ke konci se to téměř podobá vyvražďovačce než paranormálnímu případu.

Na rozdíl od Trhliny je Strach rozhodně brutálnější. Poslední taková scéna už podle mě vůbec nebyla potřeba, třebaže jistým způsobem zapadala do příběhu. Ale každý máme asi někde své hranice mezi tím, co nás už nevyděsí, ale naopak pohorší či zamrzí.

Ať už se na konci ještě bavíte nebo ne, z poslední stránky vám stejně vstanou vlasy na hlavě. To je ten moment, kdy si řeknete Sakra, já to neměl číst. A přesně tohle od dobrého hororu chceme, ne? Takovou tu malou nejistotu, jestli se nějaká pohroma nevalí i na nás. Ideálně když to čtete v únoru a venku je zima.

Mrazivá atmosféra Strachu mi zalézala až do morku kostí. Mráz, samota, nebezpečí na dosah, nemožnost úniku, pocit, že si vás stále něco hlídá. Autor umí z nejbanálnějších věcí vykřesat maximální míru děsivosti.

Líbily se mi historické souvislosti, které autor zařadil do svého příběhu a přidal mu tak na intenzitě. Zaujalo mě, jak autor zakomponoval do knihy rekordně mrazivou zimu roku 1929 a v neposlední řadě mé oblíbené téma Ďatlovovy výpravy.

Přestože ke Strachu mám své výhrady, byl to skvělý zážitek a rozhodně jsem si přišla na své. Čeští hororoví nadšenci, pro dobrý horor rozhodně nemusíte chodit daleko. Pane Kariko, další knížku prosím!
 

Khaled Hosseini - Tisíce planoucích sluncí

3. února 2018 v 18:05 | Markéta |  Recenze 2018
Název knihy: Tisíce planoucích sluncí (A Thousand Splendid Suns)
Autor: Khaled Hosseini
Původní vydání: 2007
CZ vydání: Leda, 2012
Počet stran: 424

Hodnocení:


Jedním z mých čtenářských cílů na letošní rok je prostřednictvím knih blíže poznat země jihozápadní a centrální Asie. Jejich kultury, vývoj a mentalitu. Výběrem knihy Tisíce planoucích sluncí jsem nemohla začít lépe.

Tisíce planoucích sluncí se odehrává v Afghánistánu a na pozadí děje nás kniha provede událostmi v zemi zhruba od 70. let minulého století až do nedávné minulosti.

Hlavními protagonistkami jsou dvě ženy. Jako první se seznámíme s Marjam, nemanželskou dcerou herátského podnikatele Džalíla. Ve svém mladém věku nechápe svou situaci a jednoho dne vlastní chybou rozhodne o zbytku svého života. Vlastní bezcennost, která jí byla připomínána od útlého dětství ji nepřestane pronásledovat a Marjam se se svým údělem smiřuje. V hlavním městě Kábulu se seznámíme s o téměř dvacet let mladší Lajlou, která má díky své bystrosti a možnosti vzdělávat se dobré vyhlídky do budoucna.

Osudy obou žen sledujeme takřka od jejich narození. Od začátku tak pozorujeme jejich výchovu, jak je vnímá okolí i jak ony vnímají samy sebe. Mohlo by se zdát, že pro každou život předurčil úplně odlišný osud. Válka však obě ženy svede dohromady. Do boje nejen o mír, ale i o vlastní práva a důstojnost.

Válečné události v zemi jsou v knize velmi přehledně popsány. Každý čtenář tak získá alespoň základní představu o tom, co se v zemi v posledních několika desetiletích dělo. Získáme přehled o mocenských vlivech a s tím souvisejícími konflikty a změnami uspořádání v zemi.

Postavy v této knize jsou nesmírně životné a jejich prostřednictvím poznáme různý přístup k válce i základním hodnotám.

Ve vyprávění kontrastují krutosti války a nelehké postavení žen s poetickým jazykem. Zajímavým prvkem bylo autorovo předvídání budoucích událostí, které přišly třeba i za několik desítek let. A když k nim došlo, udeřily na vás tím emotivněji.

V knize se objevuje spousta výrazů místní řeči, což nám zejména ze začátku může čtení dost rušit. Budete hodně listovat ve slovníčku na konci knihy. Postupně si však ty nejčastější výrazy zapamatujete nebo odvodíte. Po dočtení budete obohaceni o nová slova.

Dozvíte se spoustu informací z historie, geografie, kultury a jazyka Afghánistánu. V neposlední řadě se dozvíte spoustu věcí o tradicích islámu a jeho vlivu na každodenní život. Nahlédnete pod pokličku muslimské společnosti v různých společenských vrstvách, přístupu k islámu v jednotlivých vládních obdobích a jejich dopadu na každodenní život, včetně nejradikálnějších postupů v období vlády Tálibánu. Navíc se dozvíte se i něco málo z reálií sousedního Pákistánu.

Zajímavým a odvážným prvkem bylo rozhodně to, že knihu napsal autor pohledem žen. Citlivému a věrohodnému přístupu kontrastují kruté popisy dopadu války na obyvatelstvo. Tato kniha se vám nesnaží nic vnutit, nechce vás o ničem přesvědčit a přesto na vás zapůsobí silným dojmem a poskytne vám kompletní obraz. Takovou knihu je pak těžké popsat. Člověk si ji musí zažít a pak nad ní může dlouho diskutovat s dalšími, kdo ji četli.

Osud obou žen je nemilosrdný a závěr knihy velmi dojemný. Máte pocit, že jste ta desetiletí prožili spolu s nimi a cítíte tíhu prožitých událostí. Po dočtení knihy mi bylo smutno. Dlouho jsem pak přemýšlela o dějinách a vývoji celého kulturního světa, hledala řešení. Kniha naráží na velmi aktuální otázky. K čemu jsem došla bylo nelidské, utopické a takřka bezvýchodné.

Tato kniha splnila má očekávání. Poznala jsem díky ní zemi, ve které se odehrává a spoustu jejích tradic. Rozhodně jsem díky ní získala lepší přehled a nové názory. Rozhodně je to jedna z těch knih, na které se nezapomíná. Pokud máte tipy na další knihy, které mi mohou podobným způsobem přiblížit země jihovýchodní a centrální Asie, pište do komentářů, budu ráda za doporučení.

Jozef Karika - Trhlina

31. ledna 2018 v 15:54 | Markéta |  Recenze 2017
Název knihy: Trhlina
Autor: Jozef Karika
Původní vydání: 2016
CZ vydání: Argo, 2017
Počet stran: 336

Hodnocení:


Chcete stručnou recenzi od Meggie?
Tady je: To si chcete přečíst!

...Ale pokud vás zajímá proč jsem tak nadšená
a potřebujete trochu nalákat, tak směle pokračujte
v recenzi dál. :o)

Ke konci roku se seznam nejlepších titulů, které jsem
v roce 2017 četla ještě stihl rozšířit právě o Trhlinu.
A kdybych měla řadit od nejlepších, tak takhle bude mezi prvními.

Trhlinu jsem si chtěla přečíst hned po dočtení anotace. Zaujal mě hororový a mysteriózní nádech i neobvyklé okolnosti, které k napsání knihy vedly. Třešničkou na dortu bylo, že je kniha od slovenského autora a odehrává se u našich sousedů. Pro mě to byla první kniha z prostředí Slovenska. Na jednu stranu něco nového, ale zároveň přeci jen blízkého a i to dopomohlo mému zájmu o příběh.

Trhlina je přepis autentických výpovědí mladého muže Igora. Ten kontaktoval autora, aby mu povyprávěl hrůzostrašné zážitky související s pohořím Tribeč. Kniha je rozdělená do tří rozsáhlých kapitol podle období výpovědí a jednotlivých základních epizod celého příběhu.

První část nás seznámí s pohořím nacházejícím se severně od města Nitra. Během posledních desetiletí tam došlo k četným nevysvětlitelným zmizením lidí. Atmosféra rychle nabývá na intenzitě, dozvídáte se informace o zmizeních a pohoří samotném. Tato epizoda v sobě nese jakousi dokumentárnost. Často máte pocit, jako byste sledovali nějakou reportáž a zároveň se sami stali vyšetřovateli. Vedle toho nechybí ani akční a strašidelné momenty, u kterých vám stoupne adrenalin v krvi.

V druhé části se přehoupneme do románovější roviny. Přesuneme se do terénu a setkáme se s dalšími znepokojujícími momenty. I přesto v této časti tempo trochu zvolňuje. Vypravěč vás ale nepřestává upozorňovat, že všechna hrůza teprve přijde. A skutečně přichází spolu s třetí kapitolou, která mě smetla.

Vypravěč několikrát v příběhu naráží na film Záhada Blair Witch s tím, že to s jeho zážitkem nelze srovnávat, protože je tisíckrát děsivější (a údajně i skutečný). Já bych to i tak nazvala takovou slovenskou Blair Witch, ale rozhodně, rozhodně působivější a záhadnější.

Po přečtení vám v hlavě zůstane mnoho otázek. Jsou zmizení v Tribeči skutečná nebo je to celé mystifikace? Jsou zážitky Igora skutečné? Existují stále věci, kterým nerozumíme?

Nečekejte odpovědi. I kdyby existovaly. Tato kniha nemá za cíl vám něco vysvětlit nebo vás o něčem přesvědčit. Sám autor to několikrát zdůrazňuje. Mně naprosto stačila ta sugestivní atmosféra a spousta záhad, které se tu odehrály, ze kterých mě mrazilo po celém těle. Cítila jsem se, jako bych byla součástí příběhu a vše prožívala spolu s postavami.

Trhlina je skvělá ukázka toho, do jaké míry můžete čtenáře vtáhnout do dění. Je to vlastně velmi interaktivní dílo. Zpověď hlavního hrdiny, obracejícího se na autora doplňují následně doslovy J. Kariky, který zase promlová k samotnému čtenáři. Další interakci umožňují autorovy poznámky pod čarou, které vás odkáží na opravdu existující prameny a články na internetu zmiňující tribečskou záhadu. Nemůžete to jen tak přejít, nedá vám to a musíte otevřít internet, jestli ta stránka opravdu existuje a ona tam vážně je. Autor vás během čtení odkáže i na videa na YouTube z pohoří Tribeč, která sám pořídil během práce na knize. Vy tak máte možnost navštívit zmiňovaná místa v celé jejich děsivé kráse. A se samotným autorem! Budete si procházet Google Maps a nacházet přesně ta místa a obce zmíněné v knize, kde se děly nevysvětlitené jevy. V hlavě vám bude pořád dokola hrát jistá písnička, kterou si během čtení pustíte několikrát třebaže to nebude váš žánr. Reálnost příběhu budete vnímat prostřednictvím mnoha zdrojů, nejen samotné knihy. Sami se stanete jedním z hlavních aktérů.

Trhlina je výborná knížka jak po stránce příběhové, tak svým zpracováním. Vtáhne čtenáře nejen do děje, ale i do pátrání po reálných pramenech. Působí velmi autenticky, ať už se jedná o skutečnost nebo ne. V rámci svého žánru ji řadím mezi špičku.

A schválně, kdo z vás během čtení zatoužil navštívit Tribeč? Já taky, ale po třetí kapitole jsem si řekla, že to možná nechci riskovat. Vyděšená jsem byla dostatečně. A doufám, že budu i nadále, jelikož se brzy chystám na další autorův horor Strach.
 


Jennifer McMahon - Zimní lidé

31. ledna 2018 v 13:34 | Markéta |  Recenze 2018
Název knihy: Zimní lidé (The Winter People)
Autor: Jennifer McMahon
Původní vydání: 2014
CZ vydání: Omega, 2017
Počet stran: 328

Hodnocení:


Po delší odmlce jsem zpět s recenzí na první knihu, kterou jsem v letošním roce přečetla.

Už vám asi nemusím připomínat, že jsem velký fanoušek hororů. Když jsem tedy narazila na duchařský příběh Zimní lidé, věděla jsem, že mám zase o zábavu postaráno.

Jak často se vám stává, že narazíte ve svém žánru přesně na tu knihu, která odpovídá vašim představám? Já říkám, že je těžké najít dobrý horor, aby to bylo v dnešní době ještě originální a vyhlo se to neustále opakovaným klišé, popřípadě absurditě a kopírováním z jiných děl. Od té doby, co jsem loni na podzim přečetla román Malý vetřelec jsem ještě skeptičtější k takovým těm prvoplánovým hororům, co vás údajně vyděsí a nakonec skutek utek. Chce to něco navíc, skok do jiného žánru (Malý vetřelec) nebo nějakým způsobem přidat na autenticitě příběhu (Trhlina). Jak to dopadlo u této knihy? Neobstála.

Knize rozhodně nelze upřít svižný rozjezd v rovině minulosti, odehrávající se na počátku 20. století a následně zápletka v rovině současné. Nejpůsobivější a nejděsivější částí knihy byl pro mě její začátek.

Poté, co vás kniha vtáhne to děje a tak vás donutí se k ní dalšího večera vrátit, tak postupně ztrácí na dynamičnosti a vlastně se nic pořádného neděje. Kromě chování postav, kde si budete pokládat otázky, jestli to opravdu myslí vážně. Nic, co by vás donutilo se rozhlédnout kolem sebe, jestli vás náhodou něco u čtení nepozoruje. Zkušený čtenář začne předvídat události a ty se pak v knize opravdu stanou.

Děj znovu nabere na obrátkách ke konci, ale poutavost už nedosahuje počátečních kvalit. I přes to, že konečně nechybí akce a trochu adrenalinu. Už vás ta zima prostě uspala. Naši hlavní hrdinové se na konci vydávají na řekněme dobrodružnou pátrací výpravu. Ta se mi sice zdála jako skvělé oživení knihy, na druhou stranu mi celá situace přišla trochu absurdní. Plusové body dávám za to, že to ve mně vyvolalo klaustrofobické pocity a docela jsem tuto část s hrdiny prožívala.

Vyústění příběhu mě nijak nenadchlo a celková pointa, osud, kterému se hlavní hrdinka musela postavit mě nijak neoslnil.

Kniha má slušný rozjezd, ale co se z toho stane... Myslím, že námět jako takový by měl velký potenciál, ale nedokázala jsem ho brát zcela vážně. Dát do příběhu ducha a tajemství z minulosti ještě neznamená, že se budu bát. Není to rozhodně špatný příběh! To bych ráda zdůraznila i přes všechnu kritiku, kterou jsem právě napsala. Autorka pracuje se zajímavými duchařskými teoriemi, mrazivou krajinou, opuštěnými místy i znepokojivými momenty, zahrává si s dedukcí čtenáře a kniha na vás občas dýchne děsivou atmosférou. Ale jako celek je tam něco špatně. Samotnou mě mrzí, že ve mně kniha nedokázala vyvolat to, co jsem očekávala. Kladu to za vinu té prostřední nezáživné části. Jakmile ztratíte zájem a pozornost, tak se na konci jen těžko vzpamatujete.

Chcete-li nenáročné čtení na zimní večer, doporučuji. Je to taková vděčná oddechovka, kterou přečtete a pak se s chutí vrhnete na další.

Mimochodem... to grafické zpracování obálky je za mě děsivější než celá kniha. Jo, bála jsem se, že ta postava s uhrančivým pohledem mi bude v noci stát u postele. A proto jsem tu knihu raději nepokládala na zem vedle postele, ale na okenní parapet. Protože je to přece tak logické. Toť vše ze života nebojácného milovníka hororů.

Paula Hawkins - Do vody

13. prosince 2017 v 13:50 | Markéta |  Recenze 2017
Název knihy: Do vody (Into the Water)
Autor: Paula Hawkins
Původní vydání: 2017
CZ vydání: Ikar, 2017
Počet stran: 414

Hodnocení:


Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Se mnou bude něco špatně...

Když jsem před dvěma lety četla údajně fenomenální Dívku ve vlaku, tak jsem bůhvíjak unešená nebyla. Ano, čtení mě bavilo a zajímal mě vývoj příběhu, ale o žádném velkém nadšení nemůže být řeč. Dívce ve vlaku jsem tehdy dala víceméně spokojené tři hvězdičky z pěti. A když jsem o dva roky později porovnávala autorčin debut s její novou knihou Do vody, tak jsem bohužel musela jít ještě o hvězdičku dolů.

Zase jeden fenomén, zase to všichni čtou, a tak to Markéta musela přečíst taky, přestože vůbec není fanynkou podobných knih. Ze starších recenzí už víte, že fenomény jako Zmizelá, Dokonalý cizinec i zmíněná Dívka ve vlaku pro mě byly spíše přešlapem. A očividně jsem se ještě poučila málo.

O této knize jsem asi nejvíce slýchala fakt, že je zde opravdu mnoho vypravěčů. Pokud se nemýlím tak vyprávění ze svého úhlu pohledu tu má snad každá postava. Některé dostanou prostoru více, některé méně. Pro mě to bylo na jednu stranu zajímavým okořeněním knihy, na druhou stranu jsem se kvůli tomu do příběhu nemohla začíst. Jelikož mě námět samotný a jeho vývoj kdovíjak nezaujal, tak vyprávění z různých úhlů pohledu a přeskakování mezi jednotlivými postavami a místy mi čtení trochu oživilo. Pak jsem ale zjišťovala, že se stejně poměrně těžko orientuji v postavách a dlouho mi trvalo, než jsem si každého zařadila.

Také jsem si říkala, jak střídání velkého počtu postav celý děj jen zbytečně natahuje, že je to příliš upovídané a celé by se to dalo minimálně o třetinu zkrátit. Je docela paradox, že i přes střídání úhlů pohledu a krátké kapitoly, které na jednu stranu děj posunují dopředu máte pocit, že vlastně pořád stojíte na jednom místě. A když už se objeví další odhalení, tak to není nic originálního či překvapivého.

Já jsem si při čtení Do vody asi naplno uvědomila, že tento typ knih není pro mě. Neříkám vyloženě žánr thrilleru, nebo detektivky (i když detektivky mě opravdu ve většině případů nebaví), ale pro mě bylo kamenem úrazu to, že mě prostě nebaví přemýšlet o tom, co která postava už ví a co ještě ne, kdo si co myslí... A jak je tam těch postav takhle mnoho, tak jsem se po nějaké době naprosto přestala snažit. Ať už se jedná o moji čtenářskou lenost nebo prostě špatný výběr knihy... To mám pak tendenci listovat zpět v ději, což mě jen zdržuje a když si vzpomenu, kolik knížek chci číst, tak mi to přijde jako ztráta času.

Kvůli množství postav, přestože je často vyprávěno první osobou, je téměř nemožné zcela proniknout do jejich psychologie. Často jsem měla pocit, že jejich myšlenky byly nedotažené, nepropracované a tak nějak povrchní.

Tady toho bylo skutečně moc... Postav, úhlů pohledu, příběhů z minulosti a celkově jednotlivých epizod. U některých jsem na konci knihy měla pocit, že tu byly doslova navíc a zase jen protahovaly děj a znemožnily přehlednost příběhu. Konec mi přišel odbytý, nepravděpodobný a nijak na mě nezapůsobil. Jednotlivé roviny nezapadly do sebe v nějaký kompletní příběh. Jako by to byla sbírka jednotlivých epizod a kolem nich jakýsi rámec, který s ním souvisí jen mlhavě a jeho vyústění nijak nezaujme.

Těžko říct, jak by se tento námět dal uchopit tak, aby mě osobně zaujal. Pokud by byly třeba postavy propracovanější, jenom by to přidalo na délce příběhu a ten byl i tak dost táhlý.

Ráda bych řekla, že po další knize od autorky už nesáhnu, ale znám se... Jak to čtou všichni, tak to potřebuju přečíst taky. Ale nejpíš budu zase o něco skeptičtější. Nejen k Paule Hawkins, ale i k ostatním knihám podobného typu.

Další články


Kam dál