Září 2017

Kiera Cass - Selekce, Elita, První

13. září 2017 v 17:29 | Markéta (Meggie) |  Recenze 2016
Název knihy: Selekce, Elita, První (The Selection, The Elite, The One)
Autor: Kiera Cass
Původní vydání: 2012-2013
CZ vydání: CooBoo, 2014-2015
Počet stran: 288 + 280 + 278

Hodnocení:


Po trilogii Selekce jsem sáhla čistě ze zvědavosti. Všichni to čtou, všem se to líbí a nebudu vám lhát - ovlivnily mě i ty překrásné obálky. Věděla jsem, že jdu do young adult, které už moc nevyhledávám, a tak jsem k tomu i přistupovala. Výsledek? Spokojenost.


Selekce pro mě představovala odpočinkovou četbu, u které jsem sice chvílemi převracela oči a občas se nudila nad opakujícími se myšlenkami a scénami, ale na druhou stranu příběh pro mě měl spád a každé pokračování se mi líbilo více než předchozí.

Selekci jsem četla v angličtině. I v originálním jazyce to bylo velmi snadné čtení. Příběh nás zavede po budoucnosti, kdy je naše Země uspořádaná jinak než jak ji známe dnes. Jsou jiné státy a jiné zákony. Zmínka, že se nacházíme v období po čtvrté světové válce je poměrně mrazivá. Hlavní hrdinka America Singer se stane součástí reality show na jejímž konci se jedna z 35 dívek vybraných z celé země, zvané Illéa, stane manželkou následníka trůnu, prince Maxona, a zároveň novou královnou. Asi jen těžko se ubráníme pocitu, že jde o takové Hunger Games v sukních.

První díl byl pro mě asi nejslabší. Kniha tomu i celkem nahrávala, jelikož máte ústřední milostný trojúhelník a dalších 34 dívek a při takovém počtu postav bylo pro mě těžké se ponořit do situace. 34 dívek zkrátka nemůže dostat na 300 stránkách dostatek prostoru, takže jsem ani neměla pocit, že by jich tam tolik bylo. Dále se kniha nese v duchu útoků rebelů a schovávání se v úkrytech. Můj celkový pocit byl, že se děj nikam neposouval a postrádal akci. Začátek se mi velmi líbil a oblíbila jsem si Americu a Aspena. Když se potom příběh začal ubírat jistým směrem, nabrala jsem trochu odstup a musela přehodnotit svůj přístup k ústředním postavám. Takhle se ostatně vyvíjel můj vztah k nim během celé trilogie.

Co mi u trilogie vadilo bylo, že už z názvů knih víte, co bude dál. Ne, že by to u tohoto žánru nebylo předem jasné...

Elita mi nabídla už více akce a konečně také větší ponoření do vážnosti soutěže, jelikož se ocitáme v prostředí menšího počtu dívek, které bojují o princovo srdce. Blíže poznáme jejich taktiky, zázemí i povahy. Zjistíme šokující informace o historii Illéy i o královské rodině. Elita dostává různé zajímavé úkoly, které mají dívky připravit na jejich případnou královskou budoucnost. Prohlubuje se nám i milostný trojúhelník a America začíná být se svou nerozhodností často otravná.

Třetí díl opět nepostrádal akci, oblíbila jsem si některé nové i staré postavy. Nechybí boj proti rebelům, zvraty, nečekané události a napětí až do konce. Jelikož se jedná už o třetí díl, tak je těžké napsat více, abych neprozradila příliš.

První dvě knihy jsem četla v angličtině, třetí díl jsem četla česky. Za anglické verze jsem ráda, protože příběh byl jednoduchý, a tak mi dal navíc alespoň ten jazyk.

Troufám si tvrdit, že před několika lety bych z trilogie byla nadšená a sama bych snila, že bych byla součástí Selekce. Dnes už jsem z podobných příběhů vyrostla, nicméně knihy mají příjemné prostředí a čtenář chce vědět, co bude dál.

Selekce pro mě byla příjemná oddechovka, ráda jsem se ztratila v prostorách zámku a světě, který byl úplně jiný. Příběh je zaměřen na mladší čtenáře, ale na odreagování bych jej určitě doporučila komukoliv.

Victor Hugo - Han z Islandu

13. září 2017 v 16:57 | Markéta (Meggie) |  Recenze 2016
Název knihy: Han z Islandu (Han d'Islande)
Autor: Victor Hugo (1802-1885)
Původní vydání: 1823
CZ vydání: Rodinná knihovna Henning Franzen, 1928
Počet stran: 436

Hodnocení:


O románové prvotině mého oblíbeného klasika jsem dlouhou dobu neměla ani tušení. Dozvěděla jsem se o ní až na hodinách překladu ve škole. Ve svém prvním díle se Hugo inspiroval gotickým románem, což mě jako fanouška temných příběhů okamžitě zaujalo. Podařilo se mi nakonec sehnat nejen příběh samotný, ale také dnes už poměrně historický kousek v podobě vydání z roku 1928. Knížka tak hrdě zdobí mou knihovnu.

Příběh Han z Islandu (někdy se překládá také jako Islandský démon) se odehrává v roce 1699 v Norsku, náležícímu v té době dánskému království. Ocitneme se ve městě Drontheim (Trondheim) a spolu s hrdiny se podíváme do chladné a divoké skandinávské přírody. Atmosféra je od začátku temná a přímo z ní dýchá odloučení nám vzdálených a neznámých krajin, opředených severskými legendami a mýty a také odloučení časové. Během čtení se seznámíme s historickými fakty i zajímavými poznatky z tehdejšího života a tamějších zvyků, které mně byly úplně neznámé.

Román v sobě snoubí ponurou atmosféru starých hradů, politické intriky, milostný příběh, legendu o obávaném vrahovi, strašidelné lidové povídačky, mnohé mrazivé momenty a také se jedná o krásný popis putování norskou krajinou. Vydáváme se na cestu, během níž navštívíme temné věže, skalní města, propasti, zřícené pevnosti, temné lesy, hluboká jezera, odlehlé vesnice. Setkáme se způsobem života obyvatel. Od prvotní scény, odehrávající se ve středověké márnici, příběh nabírá jedinečný spád.

Děj je ve zkratce výpravným příběhem mladého syna místokrálova, jenž se vydává bojovat s obávaným netvorem Hanem z Islandu, aby zachránil vězněného generála, jehož dceru miluje. Během jeho putování však vypuká povstání lidu a horníků proti dánské nadvládě, v jehož čele se zdá být nejen vězněný generál, ale i sám Han z Islandu.

V tomto případě atmosféra a konstrukce příběhu, kde se s každou kapitolou ocitáme v jiném prostředí a nezdržujeme se dlouho na jednom místě, překonaly některá negativa, na která jsem během čtení narazila. Největším problémem pro mě byla orientace v postavách. Jelikož autor nepoužívá pouze jejich jména, ale také jejich tituly, kterých mají některé postavy i povíc, tak mi velmi dlouho trvalo, než jsem si dokázala každého zařadit. Celá tahle mystifikace je typickým znakem románu - často v úvodu kapitoly se můžeme jen dohadovat, kdo tu vlastně právě vystupuje a dozvídáme se to až později, tím spíše, že tu i dochází k záměnám a převlekům. Jak jsem už uvedla, četla jsem vydání z roku 1928, tudíž překlad byl z dnešního pohledu také jiný. Ale dalo se na něj zvyknout a po chvíli mi už nedělal problémy a myslím, že ve výsledku to na četbu nemělo tak velký vliv. (A ty gramatické odlišnosti byly často pozoruhodné.) Pro mě neobvyklými byly také četné citace a odkazy na jiná díla v začátku každé kapitoly, které se vztahovaly k vývoji děje. Třebaže jsem je asi nedokázala v souvislosti s dějem úplně ocenit, dostalo se mi tak náhledu do děl, která v době napsání tohoto příběhu už existovala a která jej i inspirovala.

Han z Islandu jako Hugova románová prvotina krásně předvídá budoucí slavnou tvorbu spisovatele, jeho vyprávěcí styl, jeho vztah ke čtenáři, jeho genialitu, kulturně-literární rozhled a věrohodný základ příběhu. Pokud máte možnost se k této knize dostat, tak vám ji doporučuji; je to starý dobrý Hugo a přece jiný, nelze mu odepřít ještě mladý a nespoutaný duch, jehož představivost nezná hranic. I bez zdlouhavých popisů ve vás dokáže vyvolat přesný obraz a vtáhnout do děje. Nebála bych se říct, že nemá daleko do dnešního fantasy románu, inspirovaného středověkou atmosférou a tím si získává svou nadčasovost. Rozhodně by si zasloužil více pozornosti.

Mladého Huga si jednou moc ráda přečtu znovu. Nebude mi už dělat problémy orientovat se v postavách a nebudu mít podvědomě strach ze zastaralého překladu. Přiznávám, že jsem si tak nechala trochu zkazit zážitek, ale výsledek předčil obavy a seznámení s touhle méně známou knihou rozhodně stálo za to! A něco mi napovídá, že napodruhé to bude ještě lepší!

Henry James - Utažení šroubu

13. září 2017 v 16:17 | Markéta (Meggie) |  Recenze 2016
Název knihy: Utažení šroubu (Turn of the Screw)
Autor: Henry James (1843-1916)
Původní vydání: 1898
Počet stran: 144

Hodnocení:


Asi každý čtenář se někdy setká s dílem, které pochopí až po přečtení doslovu. Pochopí je ovšem dost silné slovo když i sám doslov přiznává různé interpretace.

Od Henryho Jamese jsem četla už několik knih: Washingtonovo náměstí, Daisy Miller a jeho sbírku strašidelných povídek. Právě s posledně zmíněnými jsem nacházela mnoho paralel, co se psychologie a stylu psaní týče. Zkrátka autor to umí tak zvláštně zamotat, že vlastně nevíte na čem jste.

Během čtení Utažení šroubu mě napadala spousta možností, jak by to mohlo být a doslov mi mé domněnky jen potvrdil. Nicméně když vás během čtení samotného díla napadne tolik možných východisek, interpretací a dohadů, proč se postavy chovají tak jak se chovají a kde je pravda, že se v tom sami ztratíte, nakonec už prostě nevíte a čekáte, jak se to samo vyvrbí. Já jsem ke konci nevěděla, co si mám o kom myslet a komu vůbec věřit. Pravda je asi taková, že si tu čtenář může vybrat.

Ačkoli je to krátké dílko, dostat se přes květnaté popisy dedukcí a pocitů vypravěčky příběhu je občas docela oříšek a často jsem se musela k větám vracet, abych je zpětně pochopila. Občas jsem i tak pohořela. Někdy mi přišlo, že jsou myšlenky nedopracované, ukryté pouze v náznacích. Vyskytují se tu dlouhé, pomlčkami přerušované věty, kdy často na konci nevíte, o čem se na začátku mluvilo.

Po přečtení doslovu mi došla ona hrůznost příběhu. Ano, uznávám, zamrazilo mě a musím smeknout před panem Jamesem, že mě donutil dočíst příběh o něčem, čemu bych se asi vyhnula, kdyby byl příběh napsaný jednoznačně. Takhle jsem sice byla schopna víceméně pochopit až po doslovu, ale nedalo mi to, řekla jsem si, jak mě autor dostal. Ano, během čtení mě napadla myšlenka, že právě o to tu jde, ale jen okrajově a nakonec to celé zapadlo do té změti nápadů, které jsem měla během celého čtení.

Jelikož vás dílko asi prvně zaujme hororovou zápletkou, tak ano, já jsem se několikrát opravdu bála. Atmosféra tu byla místy tísnivá a nepříjemná. Konec velmi překvapivý, jeho interpretace značně symbolická a člověk se nad tím nakonec i zamyslí.

Někdo v tom může vidět příběh s hororovým nádechem, někdo, kdo se orientuje více v období publikování tohoto díla a na co může reagovat, odhalí mnohem hlubší poslání. Někdo uvidí zase psychologickou sondu do duše jedné zajímavé a snad bych mohla říct i odvážné ženy. A jmenovat bych mohla spoustu dalších možností.

Je to krátké, ale výřečné dílo, které pod povrchem skrývá mnohem víc, než na první pohled uvidíme. Ani mně se tentokrát nepodařilo nahlédnout pod pokličku a spíše na mě působily ty mrazivé chvilky s duchy, ale díky doslovu mi došlo, čím tohle dílko skutečně děsilo a děsit může i dnes, jelikož tématika, kterou se příběh právě pod povrchem zabývá, je stále aktuální.

Ota Pavel - Smrt krásných srnců

13. září 2017 v 15:59 | Markéta (Meggie) |  Recenze 2017
Název knihy: Smrt krásných srnců
Autor: Ota Pavel (1930-1973)
Původní vydání: 1971
Počet stran: 174 (vyd. Agentura VPK, 2000)

Hodnocení:


Vždy když se chystám psát recenzi na knihu z kategorie klasické knihovny/povinné četby, tak cítím určitou zodpovědnost. Dle mého názoru se kniha nestává nadčasovou jen tak, své místo si opravdu zaslouží. Zároveň však zastávám názor, že člověk potřebuje mít určitý rozhled a touhu v takových knihách objevovat to, co je činí výjimečnými. Což je asi u povinné četby kámen úrazu a pokud tam ten zájem není, tak se člověk může jen těžko nutit nebo si z díla dokonce něco odnést. Ale nepřijde mi správné knihu odsoudit jen proto, že má nálepku povinné četby. A ne vždy platí, že je klasika obtížné čtení.

Jelikož si sama chci udělat lepší přehled o české literatuře, mou první volbou po dlouhé pauze byla právě povídková kniha Smrt krásných srnců. Vydání, které jsem četla, obsahovalo pět povídek z cyklu Smrt krásných srnců a pak asi desítku dalších, které spojuje především tématika rybaření.

Nejprve bych ráda zhodnotila právě pět povídek, jejichž hlavní postavou je otec vypravěče, Leo Popper. Tyto příběhy mě zasáhly, rozesmály a oproti mému očekávání mi i vehnaly slzy do očí. Autor tu postupně odkrývá osobnost svého otce a různé stránky jeho charakteru, mazané, srdečné i méně lichotivé. Vychutnávala jsem si ironickou úvodní povídku Nejdražší ve střední Evropě, eskapádu okolo rybníka a následnou sladkou pomstu. Nejvíce mě však oslovily povídky Smrt krásných srnců a Kapři pro wehrmacht, které popisují život v Protektorátu za druhé světové války, zabývají se židovskou otázku, koncentračními tábory i vypálením Lidic. S temnou stránkou války tu kontrastuje harmonická příroda křivoklátska a síla rodinných i přátelských vztahů.

Všechny povídky spojuje téma rybaření, k němuž měla rodina Oty Pavla vztah po několik generací. Zvláště druhá část knihy popisuje rybaření jako životní styl, něco, co k životu autora neodmyslitelně patří. Třebaže mě popisy rybaření a všeho okolo až tak nebavily, z autorova psaní doslova prýštila láska nejen k rybám a vodě, ale také k celkové harmonii člověka s přírodou. Rybaření pro něj není jen ulovit rybu a sníst ji, ale zároveň ochraňovat jejich prostředí před těmi, jež k přírodě nemají respekt.

Přestože nás autor v povídkách zavedl do míst mimo tehdejší Československo, je nám nad slunce jasné, že on nejvíce miluje právě tu naši zemičku. Většina povídek v sobě kromě rybaření a popisů přírody nese také nějakou myšlenku, která čtenáře donutí se zamyslet. Nechybí ani humorné situace. Z ostatních povídek líbila se mi nejvíce líbila dvojpovídka Jak jsme zahynuli/nezahynuli na rybách.

Kniha není vůbec rozsáhlá, čte se velmi dobře a stránky ubíhají. Nejsou tu žádné zdlouhavé popisy, autor umí v několika slovech zahrnout celou představu či sdělení a zapůsobit tak na čtenářovu obrazotvornost a emoce. V díle se odráží krutost doby, melancholie i stesk, řádky jsou však protkané humorem a nadhledem, jindy poetickými vyjádřeními, pak se ale opět doslova srazíme s krutostí reality. A to vše silou několika dobře vybraných slov. Autor tak dokazuje, že stačí málo, aby se vyprávění posunulo úplně jiným směrem.

V epilogu knihy nám autor znovu připomíná co pro něj rybaření znamená. A v té chvíli jsem pochopila, že cílem jeho psaní bylo podělit se o svůj smysl života, pro co autor žil a k čemu se v těžkých chvílích vracel ve vzpomínkách, které ho ujistily, že žil naplněný život. Ať už je to rybaření nebo cokoliv jiného, doufám, že každý z vás si v životě najde cokoliv, díky čemu si jednou řekne, že jeho život stál za to.

Aňa Geislerová - P. S.

12. září 2017 v 17:56 | Markéta (Meggie) |  Recenze 2016
Název knihy: P. S.
Autor: Aňa Geislerová
Původní vydání: Ikar, 2015
Počet stran: 216

Hodnocení:


Pokud se pohybujete ve světě knižních novinek, tak vám tahle určitě neunikla. Musím se přiznat, že český film není něco, co bych vyhledávala, ale knihu P. S. Ani Geislerové jsem vídala kolem sebe tak často, až jsem zatoužila si ji přečíst. Jednak to pro mě bylo žánrově vybočení z něčeho, co běžně čtu a také po dlouhé době i kniha od českého autora.

P. S. je sbírka krátkých fejetonů, úvah, článků, kterými postupně odkrýváte osobnost Ani nejen jako jedné z našich největších filmových hvězd, ale také jako člověka, který prožívá úplně stejné starosti a radosti jako my všichni. Moc se mi líbilo, když autorka zmínila nějakou maličkost, která se v jejím životě vyskytla, ať už to byla nějaká věc nebo emoce a ta maličkost i ve mně vyvolala nějakou vzpomínku, na kterou bych si třeba sama vůbec nevzpomněla. Tady byla podána jako důležitý prvek v životě a i já jsem si pak uvědomila, že ta "věc" ve mně něco zanechala. Kniha mi tak často připomínala, jak důležité jsou často přehlédnutelné detaily. Nakonec nám taková vzpomínka přináší úplně novou radost a já můžu Ani jen poděkovat za oživení vzpomínek a připomenutí, abych lépe pozorovala vše kolem sebe. Myslím, že je skvělé, když člověk dokáže vylíčit nějaký okamžik/emoci/věc tak, že vám tím vykouzlí úsměv na rtech, nebo vám jeho popisem vžene slzy do očí. U mě to Aňa dokázala a já sama bych to také chtěla umět.

Kniha je vtipná, autorka si umí udělat legraci sama ze sebe. Nechybí mnoho témat k zamyšlení a dokonce místo pro inspiraci. Velmi se mi zamlouval Anin pohled na život, pozitivní přístup a nadhled. Dostalo se mi pohledu do života dospělé ženy, která má za sebou spoustu zkušeností a úspěchů, ale i tak někdy pochybuje a má strach. A naučila mě, že to je v pořádku a normální, jelikož člověk roste a vyvíjí se jako osobnost celý život. Že dospělost neznamená dokonale znát sám sebe a být si sám sebou ve všem jistý, všechno vědět, dojít k nějakému cíli, kde se najednou cosi zastaví a vše zacvakne do sebe. Že nikdy není pozdě a život určitými mezníky rozhodně nekončí, naopak vám nabízí další možnosti se rozvíjet a obohatit o zkušenosti, ať už dobré, či "špatné".

Kniha je psána hovorovým jazykem, jako by k vám mluvila kamarádka u kafe. S tématy, o kterých Aňa píše se často ztotožníte, mnohdy není složité si popisované situace ze života představit. Přenesete se tak jako pozorovatel do života někoho jiného a najednou si uvědomíte, že možná nejste tak divní jak jste si mysleli. Nebo minimálně, že v tom nejste sami. Je skvělé, že Aňa do svých zápisků přidala pořádnou dávku upřímnosti i sebeironie, cítíte ji tak často vedle sebe.

Přestože se nejedná o ucelený příběh, ale spíše změť vzpomínek a myšlenek, poznáváme mezi řádky blíže Anino zázemí, rodinu a život. Občas přeskakujeme od tématu k tématu, jak to autorku napadne. To mi ale vůbec nevadilo, protože to bylo jako byste někomu přímo nahlédli do hlavy, jak mu volně plynou myšlenky. Každý někdy začneme téma a nakonec skončíme u něčeho úplně jiného a divíme se, jak jsme se tam vlastně dostali.

Abych jen nechválila, tak po delším čtení mi kniha místy připadala, že se trochu opakuje v tématech, které jen říká jinými slovy. Výhodou jsou naopak krátké kapitoly, kniha rychle utíká a její délka je vzhledem k obsahu a rozsahu sdělení ideální.

Nesmím opomenout nádherné ilustrace Aniny sestry Lely, které doprovázely celou knihu a dotvořily tak její osobitost. Bylo radost se na ně dívat.

Pokud hledáte oddechové čtení, tak po této knize určitě sáhněte. Moc času vám nezabere, může vás inspirovat a také v ní najdete přítele, jelikož i já jsem se často ztotožnila s myšlenkami a pocity, které Aňa v knize popisovala. Člověk tak pozná, že v mnohém není sám a to samé prožívají všichni ostatní.

Není to žádné spisovatelské veledílo, asi by něco takového dokázal napsat každý, kdo by měl chuť ostatním předat své zkušenosti, ale v jednoduchosti a upřímnosti Anina stylu je krása, a tak to pro vás snadno může být kniha, ke které se vrátíte kdykoli budete hledat trochu porozumění. Po dočtení mi Aňa jako osobnost rozhodně přišla velmi sympatická. Přečtení této knihy určitě nebudete litovat.

Barbara Erskine - Úkryt před světlem

10. září 2017 v 14:13 | Markéta (Meggie) |  Recenze 2017
Název knihy: Úkryt před světlem (Hiding from the Light)
Autor: Barbara Erskine
Původní vydání: 2003
CZ vydání: Brána, 2012
Počet stran: 379

Hodnocení:


Stejně jako loni jsem během letních měsíců sáhla po oblíbené britské autorce Barbaře Erskine. Zpočátku jsem si sice dělala zálusk na její novinku Spáčův hrad, ale nakonec to nějak neklaplo, a tak jsem sáhla po druhé knize ze tří, které máme doma, Úkrytu před světlem.

Děj knihy se odehrává nedaleko bydliště samotné autorky. Jelikož tedy autorka okolí dobře zná, seznámila s ním velmi podrobně i svého čtenáře. Ocitáme se na pobřeží východní Anglie nedaleko Londýna. Hlavní hrdinka knihy Emma Dicksonová se rozhodne opustit život v luxusu v centru Londýna a skvěle rozjetou kariéru a zakoupí dům na venkově, ke kterému ji nějaká neznámá síla přímo magicky přitahuje.

Historie okolí je poznamenána událostmi ze druhé poloviny 17. století. V té době zde působil obávaný lovec čarodějnic Matthew Hopkins. Procesy byly kruté a mnoho nevinných žen bylo mučeno a následně oběšeno. Hopkins je jako jediný v této knize skutečnou historickou postavou.

O historii této oblasti se dozví také tvůrci televizní série o paranormálních jevech a rozhodnou se ve městečku natočit dokument. Dalšími důležitými postavami jsou venkovský pastor Mike a mladá Lyndsey, praktikující novodobá čarodějnice.

Mrazivá atmosféra a paranormální jevy na sebe nenechají dlouho čekat a pokud čtete například v noci u lampičky, může vás z toho mrazit v zádech. Tajemných scén tu rozhodně není málo a nudit se určitě nestihnete. Mezi kapitolami neustále střídáme hlavní aktéry i místa děje, vidíme příběh pohledem Emmy, Mika, Lyndsey, televizních tvůrců i dalších postav.

Události z dávné historie začínají opět vyplouvat na povrch, nad městečkem se vznáší zlověstná atmosféra a obyvatelé se začínají měnit, dochází ke zločinům i vraždám. Neklidní duchové chtějí naplnit staletí kypící pomstu. Je poměrně složité tuto knihu popsat, jelikož obsahuje několik dějových linií a odboček, které se nakonec ale spojí dohromady. Ze začátku můžete mít problém se zorientovat ve všech postavách, ale postupně každá zapadne na své místo. Mně osobně se dost vryla do paměti i postava Judith, silně nábožensky založené staré ženy, mohu říct až fanatičky. Poslední scéna, kde figuruje právě Judith pro mě byla asi nejsilnějším zážitkem z celé knihy.

Kniha je občas dost předvídatelná, čtenář je poměrně napřed před samotnými postavami. Dojde vám, jakým prostřednictvím se projevují pomstychtiví duchové a není těžké se brzy dovtípit kdo bude stát proti komu. Také si brzy uvědomíme, že pokud se blížíme k části, kdy jdou naši hrdinové spát, odhalíme brzy i další část naší historické linky, která se promítá právě do snů.

Vše vyvrcholí příhodně na Dušičky. Trochu mě zmátlo, že autorka do své představy o zlu zamíchala i jakési mnohem starobylejší příčiny, přišlo mi to už zbytečné. Už tak kniha trochu balancuje na faktu, že je tam těch témat a odboček trochu moc a hraničí s překombinovaností. Navíc jsem nedostala odpověď na otázku, která mi během čtení vrtala hlavou. Ne, že by byla až tak zásadní, ale čekala jsem až se dozvím kdo byl manželem Sarah a otcem jejích dětí. Přehlédla jsem něco, nebo se to opravdu nedozvíme?

Od téhle knihy asi nečekejte žádná velká překvapení, spíš příběh, kde budete často napřed a vaše předtuchy se nakonec naplní. Užijte si však strašidelnou atmosféru. Není těžké mít při čtení této knihy pocit, jako by vás někdo sledoval. Jste-li fanouškem duchařin a rádi se bojíte, tohle je určitě kniha pro vás.


Jane Austen - Opatství Northanger

10. září 2017 v 12:38 | Markéta (Meggie) |  Recenze 2016
Název knihy: Opatství Northanger (Northanger Abbey)
Autor: Jane Austen (1775-1817)
Původní vydání: 1817
CZ vydání: LEDA, 2008
Počet stran: 254

Hodnocení:


Opatství Northanger jsem poprvé četla v roce 2010, kdy začalo moje austenovské období... které koneckonců trvá dodnes. Jane Austen patří k mým nejoblíbenějším autorkám a k jejím příběhům se vždycky ráda vracím- Tenhle román není výjimkou. Už dlouho jsem Opatství chtěla přečíst podruhé, jelikož jsem od prvního čtení mnoho zapomněla. Chtěla jsem si příběh oživit a vidět ho dospělejšíma očima. A opět to byla nevšední zábava v mnoha ohledech.

Vyprávění se na vás od začátku přímo chrlí, děj má spád a zbytečně se nikde nezdržuje. Nadhled vypravěčky má více či méně ironizující tón, kterým se vysmívá svým vlastním hrdinům, komentuje jejich nedostatky i faleš, nehází to nejlichotivější světlo ani na hlavní hrdinku. I tak ale dostane prostor čtenář k vlastnímu posouzení a během příběhu se jen dozvídá, zda jeho odhad byl správný.

Na začátku se ocitneme v mondénních anglických lázních Bath, kam se sjíždí bohatí i méně zámožní lidé, aby se oddávali náročnému korzování po místní kolonádě, chození do divadel a na plesy, přetřásání všech zdvořilostních frází a konverzačních klišé, na které si vzpomenete a přitom jeden druhého ani pořádně neposlouchali.

Výjimku mezi vším tím natřásáním tvoří Catherine Morlandová, sedmnáctiletá hrdinka knihy. Výlet do Bathu představuje její první dlouhodobý pobyt mimo domov a tedy velké dobrodružství. Catherine ráda čte romány, což se v její době a zvláště u ženy považuje za intelektuální poklesek. Díky čtení děsivých gotických románů má Catherine přebujelou fantazii a sama poznává, že její představy se často s realitou úplně míjí a zažívá mnohá zklamání. Spisovatelské umění je dalším z témat, kterými se román do značné míry zabývá a je zajímavé sledovat rozdílné pohledy na věc a vůbec jak jsme od té doby pokročili.

Když už se v Bathu začneme lehce nudit, asi tak jako postavy samy, tak se s nimi přesuneme na staré opatství Northanger. Třebaže nám autorka nastiňuje mnohé děsivé scénáře, které by se v tak staré budově mohly odehrát, tak nás nakonec vyvede z omylu, že román zůstane románem i v našem příběhu.

Jako celek Opatství Northanger nabízí kritický pohled na střední vrstvu anglické společnosti, na její povrchnost a stereotypy, nechybí otázka manželství, kdy bylo cílem hlavně najít dobrou partii a, jak jsem již řekla, odkazy na gotické romány a úvahy o spisovatelském řemesle a četbě. Nechybí intriky, krutost, touha po statcích, přetvářka. Je to skvělý příklad konfrontace reality, kde nic není ideální a fantazie, kterým bychom se neměli oddávat více než je zdrávo.

Celé je to podané lehkým, upovídaným stylem, mužský čtenář by asi prohlásil, že je to jako když se babky sejdou na trhu. Ale právě tato lehkost dodává tématům, které si kniha bere na paškál výsměšný tón a donese do takových témat závan svěžího vzduchu. Často se i sami zasmějete nad absurditou situace a trefnými výroky.

Předpokládám, že každý čtenář má ve svých přečtených knihách Pýchu a předsudek od autorky, tedy pokud chcete pokračovat v četbě Jane Austenové a zároveň chcete nějaké kratší dílko, tak tohle rozhodně doporučuji! Nebudete se sice bát, tím vás předem varuji, ale spíše se pobavíte spolu s autorkou, jejíž bystré oko a důvtip, vykreslují společnost tehdejší doby velmi zábavnou formou.

Daphne du Maurier - Mrtvá a živá

10. září 2017 v 12:22 | Markéta (Meggie) |  Recenze 2016
Název knihy: Mrtvá a živá (Rebecca)
Autor: Daphne du Maurier (1907-1989)
Původní vydání: 1938
CZ vydání: Motto, 2011
Počet stran: 480

Hodnocení:


"Last night I dreamt I went to Manderley again..." Moje první seznámení s britskou autorkou, o které jsem ještě nedávno neměla ani potuchy. V hodinách literatury na střední škole byla nějakou záhadou opomenuta. Velká chyba! A přesto už několik let znám film Ptáci, jehož knižní předlohu napsala právě Daphne du Maurier. Rebecca tedy určitě nebyla mou poslední volbou z autorčiny tvorby. Právě naopak.

Musím se přiznat, že jsem dlouho nevěděla, co od knihy vlastně čekat. Na základě toho mála, co jsem se odvážila zjistit, abych náhodou nenarazila na spoiler, jsem předpokládala tajemno a duchařskou zápletku. Do určité míry by se dalo říct, že je kniha obsahuje. Ale milovníky ryzích duchařin ušetřím zklamání a prozradím, že se tu žádní skuteční duchové procházet nebudou. Nad příběhem se nicméně po celou dobu vznáší zvláštní atmosféra, tajemství, závoj, jakási překážka, díky které máte pocit, že se vám příběh nechce zcela odhalit. Postavy, i ty kladné, jsou opředeny podezřením, že vám něco tají. A ano, v přítomnosti některých vás bude mrazit v zádech.

Koho však poznáte téměř dokonale je hlavní hrdinka románu. Hrdinka, jejíž křestní jméno v knize ani jednou nezazní! Autorka do detailů promyslela její povahu a uvažování. Je to mladá dívka, která se snaží se vyrovnat s příchodem do světa dospělosti a do společenské vrstvy, kde si připadá, že na ni všichni hledí shůry. Je neohrabaná, nesmělá, ráda fantazíruje a hlavně si nechá svými vlastními bludy ničit skutečnost. Sama si namlouvá spoustu věcí až jim sama věří. V průběhu knihy sledujeme, jak se z naší hrdinky stává žena, která dokáže rozhodovat za sebe i za druhé, přijme zodpovědnost a oprostí se od strachu co si o ní myslí druzí.

Od začátku je kniha velmi popisná. Autorka vykresluje prostředí západoanglického zámku Manderley na pobřeží, stejně tak i charakter a fantazie hlavní hrdinky. Autorka má ovšem neskutečný talent udělat z těchto popisů pohlazení po duši, volí krásná slova a slovní spojení, občas si při čtení vět připadáte, že čtete poezii; sem tam se tu objeví slovíčko, které tu záměrně působí jako pěst na oko, což je také příjemným osvěžením. Na mě to velmi zapůsobilo a i díky tomu se mi kniha moc líbila a čtení mi utíkalo. Díky velmi živým popisům máte pocit, že se opravdu procházíte po chodbách zámku, že znáte malebná zákoutí zahrad i nebezpečné útesy na pobřeží. Nebude vám dělat problém pochopit hlavní hrdinku a vcítit se do její situace.

Když jsem dočetla poslední řádky, najednou jsem chtěla pokračování, když mi najednou došlo, že to pokračování v knize je. A začala jsem číst od začátku. Jen zběžně, ale dostalo se mi jakéhosi zakončení příběhu, které na začátku knihy čtenář až tak nevnímá a po jejím dočtení mu dojde, že už vlastně osudy hrdinů předem znal. Od začátku totiž čteme celý příběh jako vzpomínku; začátek se ještě prolíná s narážkami na současný život hlavních hrdinů, ale postupně se už bez přerušení noříme do samotného příběhu z manderleyského zámku.

Rebecca pro mě byla rozhodně zajímavá čtenářská zkušenost. Moc se mi líbil osobitý styl vyprávění a zasazení příběhu do prostředí, nad nímž se nenápadně pohupuje hrozba, kdy jen čekáte, kdy to všechno spadne. Není to kniha plná zvratů a akce, jak jsem možná čekala, ale můj celkový dojem je takový, že se jedná o mistrovsky napsanou knihu, jejíž příběh si budu pamatovat a na který budu ráda vzpomínat.

Filmové zpracování knihy zrežíroval v roce 1940 slavný Alfred Hitchcock. Pokud znáte některé jeho filmy, možná pro vás nebude tak těžké odhadnout atmosféru této knihy. Já bych snad Daphne du Maurier označila za Hitchcocka literárního světa.



Fiona McIntosh - Slavičí píseň

10. září 2017 v 12:03 | Markéta (Meggie) |  Recenze 2016
Název knihy: Slavičí píseň (Nightingale)
Autor: Fiona McIntosh
Původní vydání: 2014
CZ vydání: Baronet, 2016
Počet stran: 424

Hodnocení:


Mám moc ráda válečné příběhy a když jsem se dozvěděla, že se na našem knižním trhu objevila tato novinka, hned jsem věděla, že si ji chci přečíst.

Slavičí píseň australské spisovatelky Fiony McIntosh se odehrává během první světové války, konkrétně nás zavede na válečná pole bitvy u Gallipoli. A nejen tam. Podíváme se také do Anglie, Austrálie, Jordánska, Egypta a tureckého Istanbulu, seznámíme se s tamějšími kulturami. Stejně tak poznáme hrůzy války, odvahu a pevnou vůli těch, kteří ošetřovali zraněné vojáky. A samozřejmě prožijeme dojemný příběh lásky, jehož hlavními hrdiny jsou australský kavalerista Jamie a anglická zdravotní sestra Claire.

Ze školy jsem si pamatovala nějaké podrobnosti o bitvě u Gallipoli. I díky tomu jsem knihu chtěla číst, protože jsem byla už trochu obeznámena s její historií. Díky knize jsem si mnohé věci připomněla a spoustu se jich také dozvěděla. Velmi jsem ocenila občasné poznámky překladatele, které upřesňovaly některé místní a historické detaily.

Kniha vás zavede nejen do zákopů, ale také na palubu nemocniční lodi, plující mezi Tureckem a Egyptem, který tenkrát patřil Anglii. V obou případech poznáváme hrůznost, ale také absurditu války, smrt a beznaděj, zranění, která mladé vojáky poznamenají na celý život, odvahu ošetřovatelů čelit tomu nejhoršímu a zachovat svou profesionalitu. Poznáváme ale také hodnotu přátelství, vzájemné pomoci a lásky, které vám v době ztrát a beznaděje mohou změnit život navždy.

Velmi jsem ocenila, že se kniha nevěnuje jen válce, ale mapuje i dobu poválečnou, zmiňuje epidemii španělské chřipky, následky války i vyhlídky na lepší časy. Velmi příjemným zpestřením byla část, odehrávající se v Konstantinopoli, kde se setkáváme s muslimskou kulturou a zvyky. Tato část byla velmi příjemným počtením, jelikož poukázala na to, že i rozdílné kultury a náboženství k sobě mohou být tolerantní a navzájem se blíže poznat, aniž by jeden odsuzoval druhého.

Kromě historických a kulturních poznatků tu ale samozřejmě máme krásný romantický příběh. Až by se mohlo zdát, že je to sbírka všech romantických klišé, které si dokážete vymyslet. Ale funguje to. Budete se smát, budete plakat, budete dojatí odhodláním hlavních hrdinů naplnit svou lásku, přestože jim válka do cesty připraví mnohé překážky, zkoušky a odloučení.

V závěru knihy se mě dotkl doslov autorky, kde zmiňuje místa související s naším příběhem, která navštívila. A také příběh autorčina příbuzného, který jako dvacetiletý padl právě v bitvě o Dardanely. Sama jsem si po dočtení hledala nějaké fotografie míst, které s příběhem souvisí.

Na závěr mohu dodat, že pokud máte rádi příběhy z války, silné příběhy o lidské vytrvalosti a odhodlání, rádi poznáváte různé kouty světa a jejich odlišnosti a samozřejmě jste romantické duše, tak do této knihy určitě jděte. Je velmi pestrá a dá se v ní objevit opravdu hodně.

Dan Brown - Inferno

10. září 2017 v 10:44 | Markéta (Meggie) |  Recenze 2016
Název knihy: Inferno
Autor: Dan Brown
Původní vydání: 2013
CZ vydání: Argo, 2013
Počet stran: 424

Hodnocení:


Kdybyste se mě zeptali, jakou nejděsivější knihu jsem kdy četla, tak bych odpověděla, že žádný prvoplánový horor se nevyrovná knize 1984 od George Orwella. Po přečtení Inferna přemýšlím, jestli se k tomuto klasickému dílu britské literatury nepřidá.

Inferno pro mě bylo druhým seznámením s Danem Brownem. Samozřejmě znám mnoho jeho knih, ale četla jsem zatím pouze dvě: Inferno a Šifru mistra Leonarda. Do Inferna jsem šla s očekáváním, že na mě zapůsobí stejným šokem jako kdysi Šifra. No, asi jsem už od té doby leccos přečetla, takže už to nebylo takové překvapení. Přeci jenom jsem autorův styl trochu znala.

Opět se totiž ponoříme do světa záhad, šifer, klíčů, do světa umění a celé nás to zavede k otázkám lidské existence a tématům, o kterých se nemluví. Hlavní hrdinové jsou neustále pronásledováni a když se jim podaří najít na malou chvíli úkryt, snaží se v záhadě posunout o krok dál. Za sebe musím říct, že mi moc nevyhovoval ten krátký časový úsek, ve kterém se kniha odehrává. Občas jsem nějak zabředla a měla pocit, že se děj nikam neposouvá, že je to pořád dokola. Nicméně musím dodat, že i přes objem informací, které kniha poskytuje, se dobře čte, je srozumitelná, vše potřebné vám vysvětlí, pochopí ji každý. A to je výrazné plus Brownových knih. Zdánlivě složitá tématika je podána způsobem, že si ji může přečíst kdokoli.

Co mě ale šokovalo tentokrát bylo poselství knihy. Když jsem někdy ve čtrnácti četla Šifru, doslova mě zasáhla celá ta mela, která se kolem hlavních postav rozpoutala, teď mě právě to spíš trochu brzdilo a více pozornosti jsem soustředila na jiné věci - umělecká díla a jejich příběhy, poselství knihy. Dan Brown zkrátka píše o tématech, kterými lidem přivede do povědomí otázky, nad kterými by se sami možná nezamysleli. Já samozřejmě nevím, kde je tu hranice mezi reálným nebezpečím a autorovou fantazií, ale dle mého názoru má autor v mnoha věcech pravdu. Nemusíme s ním souhlasit, ani já jsem ve všem nesouhlasila, ale zamyslet se je asi první důležitý krok. Uvědomit si, co nás obklopuje, otevřít oči.

Asi můžu prozradit, že se kniha zabývá problémem přelidnění planety. Autor tento problém předkládá v opravdu děsivých rozměrech, bohužel také věrohodných. Velmi mě ovšem zaujala také otázka transhumanismu, o kterém jsem neměla ani ponětí. Otázka technického pokroku, genového inženýrství a možnosti, že lidská rasa postupně spěje k novému stádiu. Mně osobně se nelíbí, jakým směrem se nejspíš ubíráme, ale co já mohu soudit? Já se jen obávám, že nás technologie pohltily až příliš a lidskost pomalu upadá v zapomnění. Ale nebudu se tu pouštět do takových diskuzí. Nepřijde mi ani, že internet je správné místo, kde tyhle věci řešit.

Autorovi se opět otázku světového rozměru podařilo spojit s historií a uměním, což knize určitě přidává na atraktivnosti a má co nabídnout jak lidem, kteří už o dějinách umění něco ví, tak naprostým nováčkům v oblasti.

Nemůžu říct, že by si kniha držela mou pozornost po celou dobu. Přeci jenom to občas vypadalo moc snadně. Langdon to vždycky vyřeší, Langdon vždycky uteče. Ale chápu, že jinak by kniha musela být dvakrát tak tlustá a ani to by asi nebylo nejlepším řešením. Jenom toho štěstí bylo občas až moc.

Závěr byl samozřejmě překvapivý a děsivý. Takové jsem to nečekala. Můžu říct, že bych tuhle situaci nechtěla zažít. Jen si říkám, jaké lidi tato kniha může ovlivnit. Možností dnes máme nepřeberné množství a každým dnem jejich počet jen roste. Až mě napadlo, že tahle kniha může být vlastně nebezpečná. A nebo nás jednou může zachránit. Záleží na vašem úhlu pohledu. Čím byl v této knize Dante může jednou být ve skutečnosti Brown.

Jistě víte, že kniha byla už i zfilmována. Za mě to bylo ale obrovské zklamání, kdy film vůbec nedostál potenciálu jak kulturnímu, tak poselství knihy. Ten konec? Kniha vás donutí nad ním přemýšlet a u filmu jako by se nic nestalo, jedeme dál. Vlasně nemohu uvěřit tomu, že autor dovolil takovou zásadní změnu a doslova tak podkopal vážnost svého díla. Co si o filmu i knize myslíte vy?