Ota Pavel - Smrt krásných srnců

13. září 2017 v 15:59 | Markéta (Meggie) |  Recenze 2017
Název knihy: Smrt krásných srnců
Autor: Ota Pavel (1930-1973)
Původní vydání: 1971
Počet stran: 174 (vyd. Agentura VPK, 2000)

Hodnocení:


Vždy když se chystám psát recenzi na knihu z kategorie klasické knihovny/povinné četby, tak cítím určitou zodpovědnost. Dle mého názoru se kniha nestává nadčasovou jen tak, své místo si opravdu zaslouží. Zároveň však zastávám názor, že člověk potřebuje mít určitý rozhled a touhu v takových knihách objevovat to, co je činí výjimečnými. Což je asi u povinné četby kámen úrazu a pokud tam ten zájem není, tak se člověk může jen těžko nutit nebo si z díla dokonce něco odnést. Ale nepřijde mi správné knihu odsoudit jen proto, že má nálepku povinné četby. A ne vždy platí, že je klasika obtížné čtení.

Jelikož si sama chci udělat lepší přehled o české literatuře, mou první volbou po dlouhé pauze byla právě povídková kniha Smrt krásných srnců. Vydání, které jsem četla, obsahovalo pět povídek z cyklu Smrt krásných srnců a pak asi desítku dalších, které spojuje především tématika rybaření.

Nejprve bych ráda zhodnotila právě pět povídek, jejichž hlavní postavou je otec vypravěče, Leo Popper. Tyto příběhy mě zasáhly, rozesmály a oproti mému očekávání mi i vehnaly slzy do očí. Autor tu postupně odkrývá osobnost svého otce a různé stránky jeho charakteru, mazané, srdečné i méně lichotivé. Vychutnávala jsem si ironickou úvodní povídku Nejdražší ve střední Evropě, eskapádu okolo rybníka a následnou sladkou pomstu. Nejvíce mě však oslovily povídky Smrt krásných srnců a Kapři pro wehrmacht, které popisují život v Protektorátu za druhé světové války, zabývají se židovskou otázku, koncentračními tábory i vypálením Lidic. S temnou stránkou války tu kontrastuje harmonická příroda křivoklátska a síla rodinných i přátelských vztahů.

Všechny povídky spojuje téma rybaření, k němuž měla rodina Oty Pavla vztah po několik generací. Zvláště druhá část knihy popisuje rybaření jako životní styl, něco, co k životu autora neodmyslitelně patří. Třebaže mě popisy rybaření a všeho okolo až tak nebavily, z autorova psaní doslova prýštila láska nejen k rybám a vodě, ale také k celkové harmonii člověka s přírodou. Rybaření pro něj není jen ulovit rybu a sníst ji, ale zároveň ochraňovat jejich prostředí před těmi, jež k přírodě nemají respekt.

Přestože nás autor v povídkách zavedl do míst mimo tehdejší Československo, je nám nad slunce jasné, že on nejvíce miluje právě tu naši zemičku. Většina povídek v sobě kromě rybaření a popisů přírody nese také nějakou myšlenku, která čtenáře donutí se zamyslet. Nechybí ani humorné situace. Z ostatních povídek líbila se mi nejvíce líbila dvojpovídka Jak jsme zahynuli/nezahynuli na rybách.

Kniha není vůbec rozsáhlá, čte se velmi dobře a stránky ubíhají. Nejsou tu žádné zdlouhavé popisy, autor umí v několika slovech zahrnout celou představu či sdělení a zapůsobit tak na čtenářovu obrazotvornost a emoce. V díle se odráží krutost doby, melancholie i stesk, řádky jsou však protkané humorem a nadhledem, jindy poetickými vyjádřeními, pak se ale opět doslova srazíme s krutostí reality. A to vše silou několika dobře vybraných slov. Autor tak dokazuje, že stačí málo, aby se vyprávění posunulo úplně jiným směrem.

V epilogu knihy nám autor znovu připomíná co pro něj rybaření znamená. A v té chvíli jsem pochopila, že cílem jeho psaní bylo podělit se o svůj smysl života, pro co autor žil a k čemu se v těžkých chvílích vracel ve vzpomínkách, které ho ujistily, že žil naplněný život. Ať už je to rybaření nebo cokoliv jiného, doufám, že každý z vás si v životě najde cokoliv, díky čemu si jednou řekne, že jeho život stál za to.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama