Říjen 2017

Jeremy Bates - Les sebevrahů Aokigahara

25. října 2017 v 19:41 | Markéta |  Recenze 2017
Název knihy: Les sebevrahů Aokigahara (Suicide Forest)
Autor: Jeremy Bates
Původní vydání: 2014
CZ vydání: XYZ, 2017
Počet stran: 464

Hodnocení:



Znáte to, když čtete horor a pak si dáte pauzu, ale nemůžete ze sebe setřást ten pocit, jako byste měli všechny svaly v těle napnuté k prasknutí?

Knihu Les sebevrahů jsem si vybrala ze tří důvodů. Zaprvé, jsem horový nadšenec. Zadruhé, poslední dobou mě láká Japonsko, a tak jsem vyhledávala knihu, která se bude v Japonsku odehrávat a která mi snad i trochu přiblíží místní kulturu. Zatřetí, o lesu Aokigahara jsem už dříve slyšela a podobná temná místa mě táhnou.

Abych byla upřímná, tak mě více zajímalo právě prostředí, kde se kniha odehrává než to, co se tam bude vlastně dít. Asi jsem tak i předešla zklamání.

Žánrově to totiž není nic, co by už někdo dřív nevymyslel. Partička lidí se vydá do lesa, aby zažila nějaký ten adrenalin a ono se to změní v boj o život. Do toho se nám připletou nedořešené vztahy a minulost jednotlivých postav, vzájemná obviňování, bitky a sprosťárny. Nechybí pár velmi barvitě popsaných nechutných scén, u kterých vás přejde chuť k jídlu. Ne, nejezte u toho.

Na začátku jsem se docela bála tloušťky a formátu knihy. Je to bichle. Pak jsem nahlédla dovnitř a zjistila, že kniha nemá vůbec husté řádkování a často jsou na stránkách třeba pouze dialogy. Při následném čtení mi stránky ubíhaly ani jsem nevěděla jak.

Většinu knihy jsem narážela na jedno žánrové klišé za druhým. Ale díky tomu, že stránky utíkaly, mě to ani nestihlo nudit. Musím knize ale uznat, že mě v několika pasážích dokázala napnout a vyděsit. Také mi bylo líto, co se dělo některým postavám a často nebylo úplně snadné o tom číst. Autor si nebere servítky a vše je popsané bez okolků a poměrně naturalisticky. Ano, dělalo se mi trochu špatně. Má očekávání ohledně japonské kultury byla také do jisté míry naplněna.

Moc mě potešily popisy lesa. Dokázala jsem si tak živě představit prostředí, v jakém se postavy pohybují a na mě samotnou se přenesla temnota a úzkost. Jako bych se v tom hrobově tichém šeru sama nacházela.

Umístění právě do Japonska v mém případě příběhu rozhodně dost pomohlo. Vybavila jsem si tak východoasijské horory, které jsem viděla a musím se přiznat, že z nějakého důvodu mě hodně děsí. Když jsem si tedy představovala některé scény, tak mě mé představy na základě viděných hororů dokázaly vyděsit. Co vy a východoasijské horory?

Kniha se dlouho pohybuje na hranici duchařiny a krváku (aneb mé nejelementárnější rozdělení hororů :D). Na konci se to přiklonilo právě k jedné z těchto variant. Neprozradím vám ke které, nicméně musím uznat, že posledních 100 stran, kdy už jsem trochu začala umdlévat, kniha ožila a nabídla slušně napínavou jízdu. V této části jsem ji odložila jen proto, že bylo někdy po půlnoci a už jsem únavou přestávala vnímat. A třebaže jsem si říkala, že je ten konec až příliš absurdní, tak po dočtení knihy mě ne a ne opustit ten tísnivý pocit. Takže se to na mě rozhodně přeneslo. A i díky tomu jsem nakonec přimhouřila oko a rozhodla se k celkovému hodnocení něco přihodit.

Jelikož mě záhadná místa zajímají, tak bych si rozhodně chtěla přečíst i další knihu od autora, která u nás vyšla. Děj jeho druhé knihy se totiž odehrává v pařížškých katakombách a to mě jako frankofila zkrátka nemůže minout. Jen se bojím, aby autor nevykrádal sám sebe a kniha nebyla v podstatě podle podobného scénáře, jen že se bude odehrávat na jiném místě. Jsem zvědavá, jak si autor poradil a jestli něčím překvapí.

Knize tedy dávám spokojené tři a půl hvězdičky. Pokud už máte přečtených či nadívaných hodně děl s podobnou tématikou, tak se bojím, že se budete nudit. Opravdu to není žádné originální dílo a už vůbec ne nějaký literární počin. Nemusíte nijak hloubat a čte se to samo. Ale pokud si chcete odpočinout s pár tísnivými i morbidnějšími momenty... ;) Za sebe mohu říct, že kniha splnila má skromná očekávání a ráda jsem díky ní vydala do Japonska.

Alena Mornštajnová - Hana

20. října 2017 v 16:47 | Markéta |  Recenze 2017
Název knihy: Hana
Autor: Alena Mornštajnová
Původní vydání: Host, 2017
Počet stran: 306

Hodnocení:


Recenzi na Hanu jsem chtěla napsat hned po jejím dočtení. A pak jsem zjistila, že mi došla slova...

Hana letos proletěla knižním světem jako blesk a pochybuju, že je někdo, kdo o této knize ještě neslyšel. Očekávala jsem, že mě spolu s příběhem smete i vlna emocí... Ve skutečnosti mě tato kniha doslova paralyzovala.

Na začátku se ocitáme ve Valašském Meziříčí v polovině 50. let minulého století. Mladičká Mira vyrůstá u své podivínské tety Hany a postupně si zvyká na její pasivitu a nezájem. Je však ještě moc mladá na to, aby pochopila, že minulost uvěznila kdysi krásnou Hanu plnou života v její nyní chatrné tělesné schránce, která pro ni neznamená nic než prodlužující utrpení. Během knihy se dozvídáme nejen o dospívání Miry, ale také o jejích předcích a konečně i příběh Hany. Ženy, jejíž tragický osud vám možná změní pohled na vás samotné.

Díky dramatickým událostem hned na začátku knihy se do příběhu rychle začtete a knihu už neodložíte. Překvapilo mě, s jakou lehkostí se kniha četla navzdory vážným tématům, které popisuje. Jelikož běžně nečtu romány z českého (československého) prostředí, představovala pro mě Hana již od začátku příjemnou změnu. Okamžitě na mě zapůsobilo jak relativně známé prostředí, tak i historie naší země i samotný jazyk v celé své kráse.

Líbila se mi kompozice knihy. Na začátku strávíme asi deset let s příběhem Miry, poté se přesuneme o zhruba 30 let zpět, abychom se seznámili s jejími a Haninými předky. Na ně navazuje část přímo z pohledu Hany, kde se prolíná více časových rovin, které nás postupně zavedou zpět do roku 1963, kde jsme Miřino vyprávění opustili. Na začátku kapitoly jsme vždy upozorněni, v jakém roce se nacházíme, takže není těžké se v ději zorientovat. Kde jsem občas trochu ztrácela přehled, byly postavy. Bylo tu především několik generací různých rodin a občas jsem měla problém někoho správně zařadit. Především po tom skoku o 30 let zpět mezi první a druhou částí knihy. Minulost vztahy často různě propletla a odhalovala nám nové skutečnosti. Je třeba vnímat, abychom nezapomněli, kdo je kdo a kdo s kým jak vychází. Až pak se nám složí celková síť vztahů napříč generacemi. Chce to snad jen trochu trpělivosti a pozornosti.

Vyprávění Miry mě vtáhlo do děje. Část o Miřiných předcích mi poskytla souvislý pohled na vývoj předválečných událostí v Československu. Navzdory událostem se tato část nese trochu poklidnějším tempem a počáteční čtivost trošičku zaniká. Ale čtenář už tuší, že vyprávění nabírá nešťastný spád a zajímají jej osudy postav, se kterými měl dostatečný prostor se seznámit. A pak to přichází.

Poslední část knihy, kterou popisuje samotná Hana vás od začátku obklopí takovou bolestí, že ani nemáte sílu nad příčinami a následky přemýšlet. Stejně jako Hana přijímáte svou cestu a trpíte spolu s hlavní hrdinkou. A konec? I ten je neskutečně bolestivý a přesto v něm dřímá jiskřička naděje. Kolem vás už se v ideálním případě povalují kapesníčky a po dočtení máte chuť jen zírat do zdi. A pak si celý Hanin příběh znovu přehráváte a nevíte, zda ji litovat nebo souhlasit, že si za svůj osud mohla sama. Ať už jednala vědomě či ne. Ale i tak cítíte bolest a nepochopení nad událostmi, které se bohužel skutečně děly. A Hana vám přiroste k srdci minimálně jako literární postava. Jak bychom se ale po dočtení této knihy k takovému člověku chovali ve skutečnosti? Přetrvalo by naše pochopení, nebo alespoň ta nepatrná část kterou pochopit lze? Nebo bychom na dotyčného stále pohlíželi jako na podivína, který se odmítá oprostit od minulosti? Neprozradím konkrétně, ale pokud jste knihu četli, tak víte, kam mířím a jistě mi dáte zapravdu, že můžeme číst nespočet děl s podobnou tématikou, ale ani v nejmenším to nemůžeme srovnávat s lidmi, kteří to zažili. Číst tuto knihu bylo místy velmi těžké. Máte pocit, jako byste to byli vy, kdo může za všechna utrpení. Můj respekt patří každému autorovi, který se rozhodne na toto téma psát.

Nejsilněji na mě asi zapůsobilo Hanino chování v každodenním poválečném životě i desítky let poté. A popis jejího vzhledu. Když mi došlo, že jí po válce bylo pouhých 26 let...

Hana je rozhodně jednou z mých nejsilnějších čtenářských zkušeností. Autorka tu představila obraz člověka, který je symbolem nelidského utrpení a tíhy minulosti, kterou nelze vzít zpět. Jisté vzpomínky na vás zkrátka nechají šrámy a nemůžete je nechat být. A nejhorší na tom je, že vás ostatní nepochopí, nebo vám ani nevěří. Kolik bylo na světě takových, jako je Hana?

Musím se přiznat, že z nějakého důvodu mě česká literatura míjí. Po tomto zážitku se ale rozhodně poohlédnu po dalších dílech nejen od paní Mornštajnové, ale i od jiných současných autorů. Naše země má rozhodně co nabídnout, ať už se to týká autorů nebo témat ke zpracování a následné diskuzi. Jsem hrdá na to, že se naše literární pole může pochlubit takovou knihou, jako je Hana.

Jen jsem napsala tuto recenzi a znovu na mě dolehla tíha této knihy...

Hanu si prostě přečtěte. Věnujte jí ty dva dny, za které ji doslova zhltnete a pak si řekněte, že jste vlastně hrozně šťastný člověk.


Gillian Flynn - Skrvna

19. října 2017 v 22:35 | Markéta |  Recenze 2017
Název knihy: Skvrna (The Grownup)
Autor: Gillian Flynn
Původní vydání: 2014
CZ vydání: Knižní Klub, 2017
Počet stran: 72

Hodnocení:


Já a Gillian Flynn... Od této autorky jsem v roce 2014 četla Zmizelou. Knihu, která obletěla svět. Knihu, které každý padl k nohám. Knihu, na kterou se od té doby snaží navázat nejeden autor a už jen nálepka "Pro fanoušky Zmizelé" vám zajistí vyšší prodej. A pak jsem tu já. Zmizelou jsem nedočetla. Film jsem ohodnotila jako dobře odvedenou práci, ale příběh vyšuměl do ztracena a mě zkrátka nezaujal. Nevím, kde se stala chyba. K ostatním románům Flynnové jsem se doposud nedostala a není to ani moje priorita. Na co ovšem zabírám vždy je značka "duchařský příběh". A díky tomu jsme se s autorkou opět setkaly. A zase to nevyšlo.

Skvrna má být duchařskou povídkou, kterou autorka původně napsala pro sborník George R. R. Martina (autor Hry o trůny). U nás nyní vyšla samostatně. Je to útloučká knížečka, kterou máte během hodiny přečtenou. Díky bohu, že to nebylo delší...

První šok se dostavil hned na prvních řádcích knihy. Ne, že by mě to pohoršovalo, ale když čekáte duchařskou povídku, tak se vám moc nechce číst něco, co vašim představám jen pramálo odpovídá. Hlavní hrdinku, která vypráví náš příběh jsem si příliš neoblíbila. Především kvůli tomu, že neustále podváděla a lhala a vždy si to uměla omluvit. Jak jednoduché.

Polovinu povídky se vlastně nic neděje, seznamujeme se s povoláním hlavní hrdinky a její zákaznicí, která se ve svém domě cítí nesvá. Když konečně začneme odkrývat zápletku, tak máme pocit, že už jsme to dřív četli. Několikrát. Zkrátka tu máme klasický úvod do strašidelného příběhu: seznámíme se s hlavními hrdiny, pak přijde strašidelný dům a konečně nějaká historka z minulosti, která se prolíná do současnosti. Děs a hrůzu ale v žádném případě nečekejte. Spokojte se s výhružkami, trochou krve, zvratky a podobně. (spoiler) Příběh nakonec sklouzne k psychologické tématice, která se motá kolem opět tisíckrát ohraného tématu nefungujícího manželství. Já se omlouvám za ten spoiler, ale tady vážně není čím člověka překvapit. (konec spoileru) A pak se to během dvou tří stránek zamotá tak, že je vám vlastně jedno, která verze je správná.

Poslední odstavec byl asi tím nejlepším, co příběh mohl nabídnout... Skvěle napsaný a z toho studeného odvaru vám aspoň ještě přeběhl mráz po zádech.

Autorka tu skutečně vzdává hold duchařské literatuře. Konkrétně zmiňuje Utažení šroubu od Henryho Jamese, Dům na kopci od Shirley Jackson, Rebeccu od Daphne du Maurier a Ženu v bílém od Wilkieho Collinse. První tři díla jsem měla tu čest si už dříve přečíst. Dům na kopci bohužel vůbec nesplnil má očekávání, Utažení šroubu se mi líbilo, Rebecca byla famózní. Ženu v bílém jsem si dala do TBR. :)

Knize bych k dobru přičetla kromě odkazů na literární díla a její délce ještě grafické zpracování. Výborný byl nápad s červenou barvou hřbetu stránek a červenými skvrnami na okrajích a v místě vazby. Když takovou knihu držíte, tak se nevyhnete myšlenkám na krev a není vám dvakrát příjemné ji držet a sahat na stránky. To bylo na celé knize asi nejděsivější.

Zkrátka to nebylo nic, co byl už dřív nečetla. Jako duchařskou povídku bych to v žádném případě neoznačila. Pro mě to byl psycho thriller. Inspirace ve výše zmíněných knihách byla znát, ale co tu narozdíl od klasických vzorů chybělo, byl právě strach. Já jsem se i u toho Domu na kopci chvílemi bála.

Tvorba Gillian Flynn mě tedy bohužel stále míjí. Stejně jako tvorba spisovatelů, snažících se na autorku Zmizelé navázat. Není to něco, co bych vyhledávala. Tady mě zaujala ta duchařina, za kterou to ve výsledku nelze označit. Nechci nikoho urazit, ale tahle knížečka na mě působí jako rýžování peněz na jméně Flynnové v období Dušiček a Halloweenu. Kdo zkrátka během podzimních pochmurných dnů nezabere na duchařskou povídku od tak oblíbené autorky? Jak vidíte, tak i ta, kterou její stěžejní dílo nezaujalo.


Michel Bergeron - L'homme de neige

13. října 2017 v 19:18 | Markéta |  Recenze 2017
Název knihy: L'homme de neige
Autor: Michel Bergeron
Původní vydání: Les éditions JCL, 2006, jazyk francouzština
Počet stran: 157

Hodnocení:


Tak si říkám, jestli má vůbec cenu psát recenzi na knihu, kterou v Česku ani neseženete. Ale pak jsem si řekla, že bych si ráda dala dokupy své dojmy i kdyby to mělo být jen pro mě. A třeba se najde někdo, kdo k této knize nakonec bude mít nějakým způsobem přístup.

Jedná se o román L'homme de neige od quebeckého autora jménem Michel Bergeron. Já jsem na tuhle knihu narazila v univerzitní knihovně v rámci výběru knih do kurzů literatury. Vůbec jsem nepředpokládala, že bych o této knize psala sem. Ale po dočtení jsem si říkala, že si své dojmy potřebuju zvěčnit mezi svými ostatními recenzemi.

Knihu vydalo quebecké nakladatelství Les éditions JCL v roce 2006. O jiných vydáních či překladech nevím. Pokud se tedy nějakým způsobem nezajímáte o frankofonní literatury, tak o tento titul asi nezavadíte.

Co mě přimělo si knihu v knihovně vybrat? Název i anotace slibují poměrně ledovou a ponurou atmosféru. Anotace se také odvolává na mého oblíbeného filmového režiséra, Alfreda Hitchcocka. A já měla zkrátka na nějaký chladný a temný psychologický příběh náladu.

Děj tohoto poměrně krátkého románu se odehrává v kanadské provincii Québec. Janie "J.J" Jourcie je známá jazzová umělkyně. Její osmnáctiletá dcera Alie odjíždí na zimu do Whistleru v Britské Kolumbii. V den dceřina odjezdu Janie obdrží dopis od svého bývalého milence, Bernarda Blancharda. Bernard píše z nemocnice ve Vancouveru. Má rakovinu a jeho dny jsou sečteny. V dopise uvádí, že Janie přijde několik dopisů, ve kterých se jí chce naposledy svěřit, jak moc ji miluje. Janie Bernarda neviděla celých 18 let. Tehdy ji Bernard beze slova opustil. Janie doufá, že se dočká vysvětlení a bude tak moci uzavřít nedořešené události ve svém životě.

Velkou část příběhu strávíme obklopeni zasněženou přírodou Laurentid. Díky odkazu na Hitchcocka v anotaci románu jsem neustále zabíhala myšlenkami k filmu Rozdvojená duše. Třebaže to s tím filmem mělo společné jen to že, hlavní postavy byly na lyžích.

Větší část knihy popisovala události před 18 lety, kdy se Janie a Bernard seznámili. Střídá se vyprávění z pohledu Bernarda skrz jeho dopisy a pohled Janie, která vypráví přímo čtenáři. Zároveň se do vzpomínek prolíná současnost, která pro Janie sestává z její kariéry umělkyně a oddanosti její dceři. Neříkám, že takhle část byla špatná, ale nepřipadala mi ani ničím výjimečná. Postupně odkrýváme nejen podrobnosti setkání Janie a Bernarda, ale dozvídáme se také detaily o jejich zázemí, dětství a dospívání. První polovina knihy nám tedy umožňuje poznat dosavadní život obou hlavních aktérů. Když už jsem se začala trochu nudit, tak přišel první zásadní zlom a překvapení nad tím, jak oba hlavní aktéři našeho příběhu reagovali. Po této šokující události se příběh dále odvíjel podobným tempem jako předtím. Až do chvíle, kdy přichází poslední dopisy od Bernarda. A tady skutečně přišel šok. Takové to překvapení, kdy zjistíte, že to, o čem jste doposud četli má mnohem temnější tajemství. A že to se mnou sakra zamávalo! A když už si myslíte, že je konec, tak tomu autor nasadí korunu a překvapí vás ještě více. Někdo by si sice mohl říct, že konec už mohl být trochu absurdní, ale i takové věci se stávají.

Nakonec se z toho vyklubal psychologický román s velmi zajímavě propletenými osudy. Četla jsem jej ve francouzštině a třebaže jsem nerozuměla úplně všemu, tak jsem vše co se pointy týkalo pochopila a atmosféra příběhu na mě také dolehla v plné síle. Francouzština je místy okořeněna anglickými slovíčky či nadávkami, což nás neustále odkazuje na mísení kultur právě v oblasti jihovýchodní Kanady. Román je krátký sám o sobě, ale krátké jsou v něm i kapitoly. Kniha tedy utíká velmi rychle a je za chvíli přečtená.

Zajímavým poznatkem bylo, že ač knihu napsal muž, jednalo se z velké části o vyprávění z pohledu ženy. Žena je zde i klíčovou postavou a ženský pohled na svět je popsaný velmi věrohodně a autenticky.

Já můžu říct, že kniha splnila má očekávání a odhalení mě vyděsilo. Máte-li možnost se k této knize nějakým způsobem dostat, určitě jí dejte šanci. Je krátká, mrazivá a navíc si i procvičíte francouzštinu. Zkrátka nelze sáhnout vedle. Myslím, že kdyby pan Hitchcock byl naživu, tak tenhle román by pro něj mohl být velmi atraktivním námětem pro další trhák.

Paulo Coelho - Veronika se rozhodla zemřít

13. října 2017 v 13:13 | Markéta (Meggie) |  Recenze 2017
Název knihy: Veronika Decides To Die (Veronika decide morrer)
Autor: Paulo Coelho
Původní vydání: 1998
Počet stran: 191 (vyd. Harper Collins, 2000, jazyk angličtina)

Hodnocení:


"…the meaninglessness of life was no one's fault but mine."

Veronika se rozhodla zemřít bylo moje druhé seznámení s brazilským autorem. Před několika lety jsem od něj četla Alchymistu. S dílem Veronika se rozhodla zemřít jsem trochu porušila pravidlo První kniha, potom film. Nejdříve jsem si řekla, že se jen podívám na filmové zpracování a bude mi to stačit. Ale po shlédnutí filmu, který mi svým závěrem vyrazil dech, jsem zjistila, že si nemůžu nechat ujít myšlenky, které kniha zajisté obsahuje. A nemýlila jsem se.

Než jsem knihu začala číst, tak jsem se bála, že mě nebude bavit, když už jsem znala konec a pointu. Ale stále jsem si připomínala, že jsem se rozhodla ji číst proto, abych viděla, jak autor zpracoval a rozvedl myšlenky, které film dokázal pouze nastínit.

Knížku jsem četla v angličtině. Byla to moje první kniha od neanglofonního autora v angličtině. Pokud také uvažujete nad anglickou verzí této knihy, rozhodně se nebojte. Jazyk je snadný a lehce srozumitelný. Knížka se četla sama a stránky ubíhaly velmi rychle, aniž bych ztrácela pozornost nebo orientaci v ději.

Příběh se odehrává v psychiatrické léčebně. Hlavní hrdinka Veronika se zde ocitla po neúspěšném pokusu o sebevraždu. Když se však probere z kómatu, lékaři jí sdělí, že si nenávratně poškodila srdce a zbývá jí týden života. Veronika trvá na tom, že chce zemřít. Ale zůstane její přání stejné i po onom posledním týdnu života?

Tato kniha ke mně přišla ve správný okamžik. I když pokud se nad tím zamyslím, tak taková kniha může do vašeho života přijít kdykoliv a vždy vám něco řekne o životě i společnosti, ve které žijete. Donutí vás zamyslet se nad každodenností všedních dní. A třebaže na vás může působit depresivně, zároveň vám dává naději. Umožní vám uvědomit si, že máte možnost změny. A že změna závisí jen na vás.

"I do have a chance to live. Am I making good use of it?"

Kniha a myšlenky v ní vám často umožní podívat se na věci z úplně opačného úhlu pohledu. Zároveň vám upřímně vmete do tváře vaše (a všeobecně lidské) slabiny. Najednou si uvědomujete, že máte ve svých rukou život a zodpovědnost za jeho průběh. Ale z pohodlnosti či strachu se většina z nás uchýlí k jednoduchosti, zvykům, rutině a očekáváním společnosti.

"What makes a person hate themselves?" "Cowardice perhaps. Or the eternal fear of being wrong, of not doing what others expect."

Díky knize jsem si naplno uvědomila, že nelze být pasivní a zvykat si na rutinu. Důležité je stále se někam posouvat, ať už pro společnost přijatelným nebo nekonvenčním způsobem. Každá netradiční věc, kterou uděláte, vás odliší od ostatních a ve výsledku být jiný neznamená být špatný. Dlouho jsem si myslela opak, ale to už je dnes podle mě jen otázka nevyzrálosti či pohodlnosti. A je důležité si to uvědomit, ale ještě důležitější je začít jednat.

"No one should let themselves get used to anyting." "You're someone who is different, but who wants to be the same as everyone else. And that, in my view, is a serious illness."

Zajímavé bylo zjištění, že Veronika nikoho neobviňovala, pouze sebe. Protože jen my sami můžeme za sebe rozhodovat. Ať už v souladu s okolím či se svými vlastními ideály. Já jsem si v knize zatrhla hodně citátů, jak můžete vidět, které mi budou dále připomínat to, co mi kniha předala.

Skrze Veroniku jsem často viděla samu sebe. Ne proto, že by se naše příběhy či názory nějak podobaly, to spíše naopak. Ale jsou jisté věci, které platí pro nás všechny a ve výsledku chce každý z nás být šťastný, naplněný a užitečný. Ale často se bojíme vystoupit ze zajetých kolejí, a tak si nevědomky stavíme bariéry. Díky této knize jsem si uvědomila, jak velkou část v životě člověka dokáže zaujmout strach, aniž bychom si uvědomili, že to strach je.

"We've replaced nearly all our emotions with fear."

Co mi na knize dále sedlo, bylo její umístění. Odehrává se totiž převážně ve Slovinsku, konkrétně v jeho hlavním městě Lublani. Jelikož jsem měla možnost letos v létě Slovinsko i Lublaň navštívit, byla to pro mě ještě osobnější četba a spoustu zmíněných míst i reálií jsem si dokázala živě představit. Dále jsem ocenila poznatky ohledně historie Slovinska a Jugoslávie, které šly doposud mimo mě.

Tuhle knihu můžete číst v jakémkoli věku. Jak jsem už zmínila, kniha dává naději a kromě příběhu Veroniky obsahuje i jiné postavy, se kterými se třeba ztotožníte více. A kromě toho také jakési pojednání o chování dnešní společnosti, které vám jistě pomůže otevřít oči.

"You have two choices: to control your mind or to let your mind control you."

Knížku doporučuji každému. Jistým způsobem bych poselství této knihy přirovnala k tomu v knize Než jsem tě poznala. Takové knihy vám něco předají a možná vás i svým způsobem změní. Třeba právě vy čekáte na nějaký impuls. Tady ho máte.

"I've got a lot of things to do, things that I always postponed for some future date, in the days when I thought life would last for ever."

Marko Hautala - Šeptající dívka

12. října 2017 v 15:00 | Markéta (Meggie) |  Recenze 2017
Název knihy: Šeptající dívka (Kuiskaava tyttö)
Autor: Marko Hautala
Původní vydání: 2016
CZ vydání: Knižní klub, 2017
Počet stran: 239

Hodnocení:


Od finského autora jsem loni v létě četla hororový příběh s názvem Bába Motyka. Byla jsem nadšená. Kniha mi poskytla zcela nový pohled na to, jak lze čtenáře vyděsit a probudit v něm představivost. Když jsem se tedy dozvěděla, že od autora u nás vyjde další kniha, bylo mi jasné, že si ji musím přečíst. Velké očekávání ale nakonec skončilo spíše zklamáním.

Po několika desítkách stran jsem si uvědomila, že Šeptající dívka nebude psaná oním sugestivním stylem, který mě tak vtahoval do děje u Báby Motyky. Vyjadřování je jasné, víceméně bez symboliky či střídání obrazů a toku myšlenek, které charakterizovaly autorův debut. Tím se však kniha stává dostupnější šíršímu okruhu čtenářů. Jednodušší vyprávění rozhodně není na škodu, ale poté, co autor nasadil ve svém debutu laťku tak vysoko to pro fanoušky mohlo být trochu zklamáním.

I přes jednodušší styl psaní se autorovi musí nechat, že psát skutečně umí. Opět nás zavádí do vzdáleného Finska a tísnivá atmosféra vás začíná obklopovat od prvních řádků. Rychle se začtete, stránky ubíhají a mrazivé momenty na konci kapitol vás nenechají knihu odložit.

V první polovině knihy se seznamujeme s hlavními postavami i událostmi z roku 1852, kdy finské město Vaasa postihl ničivý požár (skutečně se stalo!). Dozvídáme se o tajemném příběhu mladé dívky, kterou místní obyvatelé vídali v ruinách spáleného kostela.

Dokud nad příběhem visí řada otazníků, tak vás to nutí číst dál. První polovina knihy je velmi čtivá, děsivá, čtenáře provází nepříjemný pocit a bojí se, co bude dál. Autor má talent popsat prostředí velmi autenticky, máte pocit, jako by vám příběh před očima vysílala filmová kamera. Budete se bát, že vám každou chvíli začne někdo šeptat do ucha a že ucítíte na zátylku jeho dech... Nechybí i několik opravdu šokujících momentů, při kterých vám poskočí srdce. Autor v první části knihy ani zcela nezanevřel na svůj talent pro sugestivní atmosféru, především co se týče snových částí. Jsou zde i pasáže pro silnější žaludek, které jsem musela pár okamžiků rozdýchávat. V začátcích knihy dokonce nechyběl ani humor.

Autor v knize předložil zajímavé myšlenky o rozdílu ve smýšlení lidí žijících ve starověku v porovnání s dnešním člověkem a aplikuje je na to, jak dnes společnost vnímá lidi, které označuje jako psychicky narušené. Lehce se dotýká i současných téma jako je terorismus a sociální sítě. Díky knize jsem se dozvěděla o existenci jisté staré sekty a jejích děsivých praktikách. Velmi ráda bych se o tom rozpovídala, ale to už bych musela zaběhnout do spoilerů.

Poté jsem ale měla pocit, že knize nějak došel dech. Tíživou atmosféru nahradila jakási změť obrazů a událostí, které mi připadaly jako vytržené z kontextu, jako by autor přeskočil celé části příběhu, čímž narušil tok celého vyprávění. Tím pohřbil i atmosféru. Najednou se mi děj jaksi rozmazal před očima a už jsem dočítala jen z vytrvalosti, protože zas tak mnoho do konce nezbývalo. Zájem o příběh se však vytratil.

Nakonec se z toho stal jakýsi soubor událostí, které se mi ve výsledku nijak logicky nepropojily. Stejně jako ve své první knize autor nenabízí jednoznačné závěry, příčiny a důsledky. Mým problémem je, že v Bábě Motyce mi to nevadilo, tam jsem si užívala atmosféru od začátku do konce. Tady kniha na konci bohužel ztratila na síle a já jen čekala, kdy se tedy dozvím pointu. A nic. A tentokrát mě ani nenapadá, proč by vysvětlení chybělo.

Jak říkám, z první poloviny knihy jsem byla nadšená, vyděšená, příběh a jeho atmosféra vypadaly velmi slibně. Ale nakonec to nefungovalo, jednotlivé kousky vyprávění se nepropojily v celek.

Jsem nicméně zvědavá, jak se autorovo dílo bude vyvíjet dál. Má skutečný cit pro horor, umí na svého čtenáře přenést děs v nejlepším slova smyslu. Jenom by to třeba na konci chtělo více poodhalit pointu. A nebo zůstat u toho neopakovatelného sugestivního stylu psaní, který vás už sám o sobě vyděsí tak, že vám to bude stačit. Zatím na mě autorovo dílo působí tak, že hledá, jaký způsob vyprávění bude pro jeho příběhy nejlepší. Mně více sedl styl Báby Motyky. Uvidíme, co nám "finský Stephen King" přinese dál.


Renata Štulcová - Nemetonburk aneb Alatýrová hora

10. října 2017 v 16:49 | Markéta (Meggie) |  Recenze 2017
Název knihy: Nemetonburk aneb Alatýrová hora
Autor: Renata Štulcová
Původní vydání: Albatros, 2007
Počet stran: 408

Hodnocení:


Tento rok jsem se rozhodla znovu přečíst svou oblíbenou trilogii z dětství od české autorky. Z recenzí předchozích dvou dílů (Tajemství ve skále a Zlatá brána) již víte, že jsem je četla mnohokrát. První díl Tajemství ve skále je jedna z mých nejoblíbenějších knih vůbec. Třetí pokračování jsem však četla nyní podruhé. Z prvního čtení jsem si pamatovala to, že se mi tenkrát kniha zdála chaotická, příliš přitažená za vlasy a vlastně se mi až tak nelíbila. I proto jsem čtení Alatýrové hory přes léto odkládala. Pak jsem si řekla, "Je to přece dětská knížka, chci něco jednoduchého a nějakou fantasy, jdu do toho." Vážení, tahle kniha byla naprosto dechberoucí a skvělá!

Znáte ten pocit, když kniha prostě splňuje vaše požadavky? Užíváte si čtení a pořád si říkáte jo, to je ono! To jsem si říkala po celou dobu, co jsem tuhle knihu četla. Obdivovala jsem paní autorku, jak dokázala příběh dotáhnout do konce a vůbec vytvořit svět, kde se fantastično pojí s fakty a skutečností.

Události Alatýrové hory se odehrávají čtyři roky po Zlaté bráně, tedy zhruba šest let od začátku celé trilogie. Opět se ocitáme ve městečku Loukos na hradě Nemetonburk. Rychlý spád událostí na sebe nenechá dlouho čekat a bohužel je i velmi, velmi krutý. Pak se ale s našimi hrdiny přesouváme do 6. století, do období stěhování národů. Ocitáme se ve slovanském hradišti někde na území mezi dnešním Polskem, Běloruskem a Ukrajinou. Věrným čtenářům se tak určitě vybaví citát z knihy, že "budoucnost může přijít i kdysi".

Když jsem knihu četla poprvé, asi jsem neměla dostatečný přehled, abych ocenila, co všechno obsahuje. Tenkrát to pro mě byl jen ten příběh, který se nějak příliš zamotal. Pokud asi nečtete celou trilogii naráz a snažíte se rozpomenout na předchozí události, tak to může působit problémy. Ani já jsem si nespojila úplně všechny události a myslím, že nejlepší by bylo si celou trilogii přečíst najednou a vše by lépe zapadlo na své místo. Je tu toho zkrátka tolik, že je snadné něco přehlédnout. Ale rámec zůstal a autorčina inspirace vyvolala obdiv.

Vyprávění se uzavírá, graduje a rozvíjí se do úplně nových dimenzí. Náš příběh ve svém třetím pokračování expanduje jak prostorově, tak i časově. Zavede nás až do Konstantinopole za císaře Justiniána a vydáme se také na pouť časem do úplných počátků Všehomíra. Kniha dýchá atmosférou velmi dávných časů, kdy lidé smýšleli jinak. Proto není těžké uvěřit, že ona pohádkově-fantastická stránka knihy je pro naše hrdiny realitou. Příběh se také narozdíl od předchozích dvou dílů odehrává v delším časovém měřítku, v rámci několika let.

V našem pokračování tentokrát dostávají více prostoru dříve upozaděné postavy, a tak se může zdát, že je kniha dost odlišná. Už to nejsou jen Tomáš a Áňa, kteří z velké části táhnou příběh, ale konečně odhalíme osudy všech Loukoských a zjistíme, kdo je kdo. Přichází i postavy úplně nové. Některé budete od začátku podezírat, jiné si okamžitě oblíbíte. A nemluvím pouze o lidech. Já jsem si třeba velmi oblíbila Šarkana. Příběh se stává vícevrstevnatým, má několik dějových a nakonec i časových rovin. Ano, ve své podstatě je poměrně složitější než jeho dva předchůdci. Je znát vyzrálost jak autorčina stylu, tak příběhu samotného.

Kniha pracuje s mnoha historickými fakty, inspiruje se lidovou slovesností, pověstmi, bájemi, slovanskou mytologií i pohádkami. Na ně autorka aplikovala události, na které nás vlastně už celé dva díly připravovala. Někdo může říct, že už to hraničilo s překombinovaností, ale mně tak knížka připomněla neskutečnou spoustu informací a příběhů, které jsem si i dohledávala.

Přichází řada velmi bolestivých momentů, které nám poté, co jsme s hrdiny tolik prožili, připadají příliš kruté a je těžké se s nimi smířit. U jiných knížek se dát varovat, abyste si neoblibovali postavy, že si tu nemůžete být ničím jisti, ale u třetího dílu už je zkrátka pozdě. Nelze opomenout ani řadu poměrně děsivých momentů, který příběh zavedou až do hororových dimenzí. Nechybí ani romantická linka, z nichž nejsilnější je příběh Lady a Jovana. Zajímalo by mě, kolikrát mě během čtení napadlo, jak může být autorka tak nemilosrdná. Rozhodně mnohokrát. Ale tohle příběhu jen dodalo na síle.

Trochu mi občas vadilo vyjadřování. Na 6. století tam občas byly trochu současné výrazy, ale samozřejmě nemůžu po dětské knížce chtít, aby takto reflektovala realitu. Ale napadlo mě to v souvislosti s tím, že autorka už dříve nesčetněkrát dokázala, jak krásně se dá využít jazyka k odlišení časové i společenské roviny.

Stále mě fascinuje cesta, kterou jsme během trilogie s hrdiny urazili. S každým dílem se posouváme čím dál více do minulosti, až se nakonec ocitneme na úplném počátku a odhalíme osudy, které jsme celé tři díly sledovali. A je to překrásná i krutá cesta a na konci zjistíte, že už není kam pokračovat. Že se náš příběh uzavřel. Že musíme knihu odložit a svět našich hrdinů opustit. A nějak se nám do toho nechce.

Alatýrová hora mě překvapila jak už dlouho žádná kniha. Originalita umístění příběhu, celková návaznost na první dva díly, kdy se spojí všechny báje, zmínky a události, se kterými jsme se už setkali, inspirace v historii, literatuře i exaktních vědách z této knihy i celé trilogie pro mě představují něco, co na našem trhu nemá konkurenci. Dětský čtenář v tom bude vidět pohádkové vyprávění, které mu třeba otevře obzory. Starší a zkušenější čtenář uvidí bohatý mnohavrstevnatý výpravný příběh. Často se sama sebe ptám, zda autorka už při psaní Tajemství ve skále viděla na úplný konec. Nejspíše ano, jelikož v Alatýrové hoře najdeme mnohá vysvětlení k předchozím událostem. Ale stejně. Klobouk dolů už jen za to, že takový příběh autorka vůbec vymyslela, že spletla dohromady síť osudů napříč věky, která vás chytne a zůstane s vámi. Mluvím z vlastní zkušenosti, protože první díl jsem přečetla asi v deseti letech a dodnes mě celý příběh nepřestává fascinovat.

Trilogii bych si snadno dokázala představit zfilmovanou v podobném duchu jako nejslavnější současné fantasy série: Pán prstenů, Harry Potter, Hra o trůny. Alespoň tak na mě působila atmosféra těchto knih. Je to sice primárně dětská literatura, ale mezi řádky se dá objevit spousta věcí, které ji povyšují na úplně novou úroveň. A odkaz ke slovanské kultuře je rozhodně něčím, co na trhu chybí.

Tohle je moje zatím nejdelší recenze, ale na závěr jsem k této trilogii zkrátka měla co říct. Pokud ji taky znáte, určitě se se mnou podělte o své dojmy. Pro mě Nemetonburk zůstává srdeční záležitostí, ke které se budu vždycky ráda vracet. A ještě jednou můj velký dík patří paní Renatě Štulcové za tak nádherný příběh.


Stephen King - Dlouhý pochod

10. října 2017 v 16:32 | Markéta (Meggie) |  Recenze 2017
Název knihy: Dlouhý pochod (The Long Walk)
Autor: Stephen King pod pseudonymem Richard Bachman
Původní vydání: 1979
CZ vydání: BETA Dobrovský, 2012
Počet stran: 280

Hodnocení:


Poslední dobou si procházím menší čtenářskou krizí. Dočíst knihu se opět stalo nesplnitelným cílem. Důvodem byl jak výběr knih, tak vnější okolnosti. Na druhou stranu jsem už vážně měla absťák jménem "Potřebuju mít přečtených víc knížek". Tak jsem dlouho uvažovala co si vybrat. Nakonec jsem sáhla po Dlouhém pochodu od S. Kinga, toho času píšícího pod pseudonymem Richard Bachman, který jsem si chtěla přečíst už dlouho. A konečně, dočteno až do konce!

Už od prvního okamžiku mě na knize zaujalo jeho téma. Skupina chodců, kteří musí jít pořád dál a nesmí se zastavit. Námět sám o sobě dost děsivý, vyčerpávající a čtenář si samozřejmě položí spoustu otázek. Proč a kam jdou? Co za to? Co když už nemůžete? A co jisté lidské potřeby? Na některé otázky jsem v knize dostala odpovědi, na jiné bohužel ne.

Přestože na mě kniha zapůsobila víceméně pozitivním dojmem, jsou tu i určité rozporuplné pocity. Kniha má po celou dobu stále stejné tempo. Je zde několik šokujících momentů, ale žádný zásadní zlom. Okolnosti celé soutěže se dozvídáte během rozhovorů soutěžících, ale jasné světlo vám na soutěž ani na okolní uspořádání světa nevrhnou.

Během knihy můžeme sledovat jak fyzický, tak psychický vývoj postav, změny chování vůči sobě. Soutěžící brzy pochopí, že se nejedná jen o obyčejnou hru, že tu jde o život. Od smrti je dělí pouze vteřiny a jejich nevyzpytatelné tělo, vyčerpané námahou. Sáhnou si dál než na dno svých sil.

Kniha je psaná poměrně údernými a strohými větami, utíká, ale zároveň se trochu táhne. Přirovnala bych to k samotnému průběhu soutěže. Jdete, kroky jsou krátké a rychlé, ale protože konec je v nedohlednu, tak se neubráníte pocitu vleklosti. Styl psaní tak dokonale odráží průběh knihy a rozpoložení našich hrdinů. Vyčerpání a bezvýchodnost situace se tím přenáší i na čtenáře. Délka knihy byla přiměřená, delší bych ji preferovala pouze v případě, že by nám nabídla jednoznačné závěry. Na druhou stranu si takhle kniha v sobě ponechala onen hororový nádech. A tady jsem si jistá, že pan King moc dobře věděl co dělal. Samozřejmě ne každému to může vyhovovat.

Knihu bych si dobře dokázala představit jako film. Jako jeden z těch hororů bez výrazné pointy a gradace, který najednou skončí a nechá vás, ať si myslíte, co chcete. Ale kniha je samozřejmě mnohem výmluvnější. Zobrazuje psychologii jedince i masy v okamžiku, kdy jde o život. Na startu jste sami za sebe, potom si najdete spřízněné duše, ale nakonec je v tom opět každý sám.

Splnila kniha má očekávání? Ano i ne. Já jsem ten typ čtenáře, který by rád věděl více detailů o světě, ve kterém se příběh odehrál. Takhle to pro mě bylo občas prázdné. Na druhou stranu si v hlavě promítám průběh děje ve stále neznámém prostředí a ono to opravdu má něco do sebe. Můžeme se tak více soustředit na dialogy a jejich význam a na vývoj chování i myšlení postav. Takže bych to rozhodně neoznačila jako zklamání, spíše jako seznámení s novým způsobem podání příběhu. Nebránila bych se knize podobně napsané, ale zřejmě to pro mě budou knížky na jedno přečtení, ke kterým se v myšlenkách příliš vracet nebudu. Maximálně si s chováním postav někdy spojím nějaké situace a zkušenosti.

Přečtení této knihy rozhodně nelituju, přestože jsem si ji představovala trochu jinak. Ale to, co knihu odlišovalo od mých představ ji ve skutečnosti povýšilo nad průměr. Kam pan King bezesporu patří.