Alena Mornštajnová - Hana

20. října 2017 v 16:47 | Markéta |  Recenze 2017
Název knihy: Hana
Autor: Alena Mornštajnová
Původní vydání: Host, 2017
Počet stran: 306

Hodnocení:


Recenzi na Hanu jsem chtěla napsat hned po jejím dočtení. A pak jsem zjistila, že mi došla slova...

Hana letos proletěla knižním světem jako blesk a pochybuju, že je někdo, kdo o této knize ještě neslyšel. Očekávala jsem, že mě spolu s příběhem smete i vlna emocí... Ve skutečnosti mě tato kniha doslova paralyzovala.

Na začátku se ocitáme ve Valašském Meziříčí v polovině 50. let minulého století. Mladičká Mira vyrůstá u své podivínské tety Hany a postupně si zvyká na její pasivitu a nezájem. Je však ještě moc mladá na to, aby pochopila, že minulost uvěznila kdysi krásnou Hanu plnou života v její nyní chatrné tělesné schránce, která pro ni neznamená nic než prodlužující utrpení. Během knihy se dozvídáme nejen o dospívání Miry, ale také o jejích předcích a konečně i příběh Hany. Ženy, jejíž tragický osud vám možná změní pohled na vás samotné.

Díky dramatickým událostem hned na začátku knihy se do příběhu rychle začtete a knihu už neodložíte. Překvapilo mě, s jakou lehkostí se kniha četla navzdory vážným tématům, které popisuje. Jelikož běžně nečtu romány z českého (československého) prostředí, představovala pro mě Hana již od začátku příjemnou změnu. Okamžitě na mě zapůsobilo jak relativně známé prostředí, tak i historie naší země i samotný jazyk v celé své kráse.

Líbila se mi kompozice knihy. Na začátku strávíme asi deset let s příběhem Miry, poté se přesuneme o zhruba 30 let zpět, abychom se seznámili s jejími a Haninými předky. Na ně navazuje část přímo z pohledu Hany, kde se prolíná více časových rovin, které nás postupně zavedou zpět do roku 1963, kde jsme Miřino vyprávění opustili. Na začátku kapitoly jsme vždy upozorněni, v jakém roce se nacházíme, takže není těžké se v ději zorientovat. Kde jsem občas trochu ztrácela přehled, byly postavy. Bylo tu především několik generací různých rodin a občas jsem měla problém někoho správně zařadit. Především po tom skoku o 30 let zpět mezi první a druhou částí knihy. Minulost vztahy často různě propletla a odhalovala nám nové skutečnosti. Je třeba vnímat, abychom nezapomněli, kdo je kdo a kdo s kým jak vychází. Až pak se nám složí celková síť vztahů napříč generacemi. Chce to snad jen trochu trpělivosti a pozornosti.

Vyprávění Miry mě vtáhlo do děje. Část o Miřiných předcích mi poskytla souvislý pohled na vývoj předválečných událostí v Československu. Navzdory událostem se tato část nese trochu poklidnějším tempem a počáteční čtivost trošičku zaniká. Ale čtenář už tuší, že vyprávění nabírá nešťastný spád a zajímají jej osudy postav, se kterými měl dostatečný prostor se seznámit. A pak to přichází.

Poslední část knihy, kterou popisuje samotná Hana vás od začátku obklopí takovou bolestí, že ani nemáte sílu nad příčinami a následky přemýšlet. Stejně jako Hana přijímáte svou cestu a trpíte spolu s hlavní hrdinkou. A konec? I ten je neskutečně bolestivý a přesto v něm dřímá jiskřička naděje. Kolem vás už se v ideálním případě povalují kapesníčky a po dočtení máte chuť jen zírat do zdi. A pak si celý Hanin příběh znovu přehráváte a nevíte, zda ji litovat nebo souhlasit, že si za svůj osud mohla sama. Ať už jednala vědomě či ne. Ale i tak cítíte bolest a nepochopení nad událostmi, které se bohužel skutečně děly. A Hana vám přiroste k srdci minimálně jako literární postava. Jak bychom se ale po dočtení této knihy k takovému člověku chovali ve skutečnosti? Přetrvalo by naše pochopení, nebo alespoň ta nepatrná část kterou pochopit lze? Nebo bychom na dotyčného stále pohlíželi jako na podivína, který se odmítá oprostit od minulosti? Neprozradím konkrétně, ale pokud jste knihu četli, tak víte, kam mířím a jistě mi dáte zapravdu, že můžeme číst nespočet děl s podobnou tématikou, ale ani v nejmenším to nemůžeme srovnávat s lidmi, kteří to zažili. Číst tuto knihu bylo místy velmi těžké. Máte pocit, jako byste to byli vy, kdo může za všechna utrpení. Můj respekt patří každému autorovi, který se rozhodne na toto téma psát.

Nejsilněji na mě asi zapůsobilo Hanino chování v každodenním poválečném životě i desítky let poté. A popis jejího vzhledu. Když mi došlo, že jí po válce bylo pouhých 26 let...

Hana je rozhodně jednou z mých nejsilnějších čtenářských zkušeností. Autorka tu představila obraz člověka, který je symbolem nelidského utrpení a tíhy minulosti, kterou nelze vzít zpět. Jisté vzpomínky na vás zkrátka nechají šrámy a nemůžete je nechat být. A nejhorší na tom je, že vás ostatní nepochopí, nebo vám ani nevěří. Kolik bylo na světě takových, jako je Hana?

Musím se přiznat, že z nějakého důvodu mě česká literatura míjí. Po tomto zážitku se ale rozhodně poohlédnu po dalších dílech nejen od paní Mornštajnové, ale i od jiných současných autorů. Naše země má rozhodně co nabídnout, ať už se to týká autorů nebo témat ke zpracování a následné diskuzi. Jsem hrdá na to, že se naše literární pole může pochlubit takovou knihou, jako je Hana.

Jen jsem napsala tuto recenzi a znovu na mě dolehla tíha této knihy...

Hanu si prostě přečtěte. Věnujte jí ty dva dny, za které ji doslova zhltnete a pak si řekněte, že jste vlastně hrozně šťastný člověk.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tánička Tánička | E-mail | Web | 27. října 2017 v 11:21 | Reagovat

Hanu bych si také chtěla přečíst, protože jednu dobu o ní byl velký povyk. Za prvé, protože to u nějakého nakladatelství bylo společné čtení a za druhé jelikož knihu napsala česká autorka a všude se jen hemžily recenze na tuto knihu. Osobně si jí asi taky někdy přečtu jenže nevím kdy.

Tánička

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama