Marko Hautala - Šeptající dívka

12. října 2017 v 15:00 | Markéta (Meggie) |  Recenze 2017
Název knihy: Šeptající dívka (Kuiskaava tyttö)
Autor: Marko Hautala
Původní vydání: 2016
CZ vydání: Knižní klub, 2017
Počet stran: 239

Hodnocení:


Od finského autora jsem loni v létě četla hororový příběh s názvem Bába Motyka. Byla jsem nadšená. Kniha mi poskytla zcela nový pohled na to, jak lze čtenáře vyděsit a probudit v něm představivost. Když jsem se tedy dozvěděla, že od autora u nás vyjde další kniha, bylo mi jasné, že si ji musím přečíst. Velké očekávání ale nakonec skončilo spíše zklamáním.

Po několika desítkách stran jsem si uvědomila, že Šeptající dívka nebude psaná oním sugestivním stylem, který mě tak vtahoval do děje u Báby Motyky. Vyjadřování je jasné, víceméně bez symboliky či střídání obrazů a toku myšlenek, které charakterizovaly autorův debut. Tím se však kniha stává dostupnější šíršímu okruhu čtenářů. Jednodušší vyprávění rozhodně není na škodu, ale poté, co autor nasadil ve svém debutu laťku tak vysoko to pro fanoušky mohlo být trochu zklamáním.

I přes jednodušší styl psaní se autorovi musí nechat, že psát skutečně umí. Opět nás zavádí do vzdáleného Finska a tísnivá atmosféra vás začíná obklopovat od prvních řádků. Rychle se začtete, stránky ubíhají a mrazivé momenty na konci kapitol vás nenechají knihu odložit.

V první polovině knihy se seznamujeme s hlavními postavami i událostmi z roku 1852, kdy finské město Vaasa postihl ničivý požár (skutečně se stalo!). Dozvídáme se o tajemném příběhu mladé dívky, kterou místní obyvatelé vídali v ruinách spáleného kostela.

Dokud nad příběhem visí řada otazníků, tak vás to nutí číst dál. První polovina knihy je velmi čtivá, děsivá, čtenáře provází nepříjemný pocit a bojí se, co bude dál. Autor má talent popsat prostředí velmi autenticky, máte pocit, jako by vám příběh před očima vysílala filmová kamera. Budete se bát, že vám každou chvíli začne někdo šeptat do ucha a že ucítíte na zátylku jeho dech... Nechybí i několik opravdu šokujících momentů, při kterých vám poskočí srdce. Autor v první části knihy ani zcela nezanevřel na svůj talent pro sugestivní atmosféru, především co se týče snových částí. Jsou zde i pasáže pro silnější žaludek, které jsem musela pár okamžiků rozdýchávat. V začátcích knihy dokonce nechyběl ani humor.

Autor v knize předložil zajímavé myšlenky o rozdílu ve smýšlení lidí žijících ve starověku v porovnání s dnešním člověkem a aplikuje je na to, jak dnes společnost vnímá lidi, které označuje jako psychicky narušené. Lehce se dotýká i současných téma jako je terorismus a sociální sítě. Díky knize jsem se dozvěděla o existenci jisté staré sekty a jejích děsivých praktikách. Velmi ráda bych se o tom rozpovídala, ale to už bych musela zaběhnout do spoilerů.

Poté jsem ale měla pocit, že knize nějak došel dech. Tíživou atmosféru nahradila jakási změť obrazů a událostí, které mi připadaly jako vytržené z kontextu, jako by autor přeskočil celé části příběhu, čímž narušil tok celého vyprávění. Tím pohřbil i atmosféru. Najednou se mi děj jaksi rozmazal před očima a už jsem dočítala jen z vytrvalosti, protože zas tak mnoho do konce nezbývalo. Zájem o příběh se však vytratil.

Nakonec se z toho stal jakýsi soubor událostí, které se mi ve výsledku nijak logicky nepropojily. Stejně jako ve své první knize autor nenabízí jednoznačné závěry, příčiny a důsledky. Mým problémem je, že v Bábě Motyce mi to nevadilo, tam jsem si užívala atmosféru od začátku do konce. Tady kniha na konci bohužel ztratila na síle a já jen čekala, kdy se tedy dozvím pointu. A nic. A tentokrát mě ani nenapadá, proč by vysvětlení chybělo.

Jak říkám, z první poloviny knihy jsem byla nadšená, vyděšená, příběh a jeho atmosféra vypadaly velmi slibně. Ale nakonec to nefungovalo, jednotlivé kousky vyprávění se nepropojily v celek.

Jsem nicméně zvědavá, jak se autorovo dílo bude vyvíjet dál. Má skutečný cit pro horor, umí na svého čtenáře přenést děs v nejlepším slova smyslu. Jenom by to třeba na konci chtělo více poodhalit pointu. A nebo zůstat u toho neopakovatelného sugestivního stylu psaní, který vás už sám o sobě vyděsí tak, že vám to bude stačit. Zatím na mě autorovo dílo působí tak, že hledá, jaký způsob vyprávění bude pro jeho příběhy nejlepší. Mně více sedl styl Báby Motyky. Uvidíme, co nám "finský Stephen King" přinese dál.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama