Listopad 2017

Sarah Waters - Malý vetřelec

28. listopadu 2017 v 22:08 | Markéta |  Recenze 2017
Název knihy: Malý vetřelec (The Little Stranger)
Autor: Sarah Waters
Původní vydání: 2009
CZ vydání: Argo, 2010
Počet stran: 512

Hodnocení:

Konečně pořádná duchařina! Ale...!

...Pokud nemáte rádi rozsáhlé a popisné romány, tak vás musím upozornit, možná se k těm duchům neprokousáte. Ale pokud ano, tak to sakra stojí za to!

Román Malý vetřelec od britské autorky Sarah Waters mě nalákal především tím, že anotace právě slibovala prvotřídní duchařinu. Nicméně po menším pátrání jsem dospěla k názoru, že to nebude žádný prvoplánový horor, ale spíše poměrně propracovaný společenský román, kde se tajemno bude odehrávat spíše na pozadí.

Už anotace napovídá, že román lze číst různými způsoby. Jako sondu do poválečné britské společnosti, která popisuje rozpad šlechtických sídel, jako psychologický thriller, milostný román a v neposlední řadě jako duchařský horor. Toho všeho se vám v knize dostane v plné míře. Každá rovina dodává příběhu určitou dynamiku. Díky tomu kniha na čtenáře působí každou chvíli úplně jiným způsobem.

Snad jen ten začátek. Než se příběh rozjede, uplyne poměrně dost stránek a já sama jsem měla na začátku strach, že to nedočtu. Ale čím dále jsem byla, tím více mě fascinovala celková propracovanost díla, popisů prostředí, různorodost vyprávěcích rovin a samotných postav.

Bylo zajímavé nahlédnout do zásadních změn ve společnosti a také do způsobu myšlení lidí různých vrstev. Rodina Ayresových, zástupci bývalé šlechty, kteří se i přes nepřízeň doby snaží setrvat ve svých zásadách. Dále tu jsou jejich sloužící, spíše jednoduší lidé, ale zato ještě více pověrčiví než jejich páni a navíc mazaní, upovídaní a téměř groteskní. A pak postavy racionálně a pokrokově uvažující, které představuje kruh místních lékařů v čele s vypravěčem doktorem Faradayem. Kniha nabízí širokou škálu různých charakterů, jejichž vzájemnou interakci je zábava sledovat.

Dále mě bavilo prostředí, kde se příběh odehrával. Celý se točí okolo chátrajícího šlechtického sídla Hundreds Hall, kde Ayresovi bydlí. Čím více o sídle čtete, tím více máte pocit, že jej znáte a v duchu doslova procházíte těmi ponurými zchátralými místnostmi. Sledujete jejich úpadek a cítíte tajemno, které visí ve vzduchu.

Já, jakožto milovník duchařin, jsem si přišla vrchovatě na své. Jsou tu opravdu jedny z nejlepších duchařských scén, které jsem kdy četla. Myslím, že to bude právě tím, že to nebylo v kontextu celého díla tak prvoplánové a celé to tajemno se odehrává na pozadí společenské (převažující) roviny knihy. Ale když to přišlo, tak to bylo opravdu zkličující a znepokojující! Autorka přesně ví, kde uhodit hřebíček na hlavičku a když už si oddechnete, tak udeří ještě jednou. A to netvrdím, že se tu děly bůhvíjak originální věci! Ale tady zkrátka fungují!

Na všechny tajuplné události nám pak postavy poskytují svá vysvětlení, která opět skvěle reflektují rozpor mezi pověrčivostí starých kruhů a racionalitou novodobé společnosti. A není to zde o věku postav, ale skutečně o tom, k jakým kruhům postavy patří.

Navzdory popisnosti knihy, pokud se do děje začtete, vám můžou stránky utíkat velmi rychle. Za sebe mohu říct, že jakmile jsem se s prostředím a postavami blíže seznámila a začal se rozhoupávat vlastní děj, tak se kniha četla nadočekávání dobře, téměř sama. Zajímavý byl i celkový spád děje. Začíná to pozvolna a pomalu. Pak se začínají nenápadně objevovat jakési náznaky událostí, které přerostou v poutavý příběh. Události se pak postupně kumulují a děj nabírá čím dál větší tempo, které nikam nesklouzává, naopak nabírá na obrátkách a drží čtenáře až do poslední tečky za větou.

Občas jsem si musela připomínat, že je to vlastně současné dílo. Neměla bych vůbec problém uvěřit, že vzniklo v době, kterou popisuje. Zřejmě to bude tím, že tady je ta kvalita a hloubka opravdu na jiné úrovni a dnes se bohužel často setkáváme s mnoha knihami, která vám nabídnou jen ten příběh, ale žádný přesah. Svým stylem Malý vetřelec připomíná a navazuje na klasické romány 19. století. A to já rozhodně můžu!

Hodnocení knihy u mě vygradovalo od rozpačitosti z rozvleklého začátku až do nadšení z tak propracového díla. Rozhodně to nebylo jen o té duchařině, byl to literární zážitek. Knihu jsem zavřela s jakýmsi čtenářským naplněním. Z počátečních obav, že knížku nedočtu jsem došla až k názoru, že se k ní jednou moc ráda vrátím a znovu si užiju tu plíživou atmosféru domu Hundreds Hall.

Malého vetřelce doporučím spíše náročnějším čtenářům, popřípadě odvážným a trpělivým duchařským nadšencům. Počkejte si, ono to přijde! Ale toto dílo má skutečně něco navíc. Díky tomu budete mít pocit, že jste zase jednou narazili na knihu, která vám připomene, že čtení má smysl. Za mě jedna z nejlepších knih, které jsem letos přečetla!

Patrick Ness - Volání netvora

24. listopadu 2017 v 20:59 | Markéta |  Recenze 2017
Název knihy: Volání netvora (A Monster Calls)
Autor: Patrick Ness podle námětu Siobhan Dowd
Původní vydání: 2011
CZ vydání: Jota, 2012
Počet stran: 216

Hodnocení:


Právě jsem se dodívala na film a usoudila, že přišel čas napsat recenzi na knihu...

Na knižní podobu Volání netvora jsem se chystala už delší dobu. Je to jedna z těch knih, kolem kterých vzniklo mnoho nadšených ohlasů. Díky nim máte jako čtenář velká očekávání. Já jsem s ní měla trochu smůlu. Jednak to byla právě má velká očekávání a jednak prostě špatné načasování. Poslední dobou jsem nějaká nesoustředěná, a tak jsem od čtení pořád odbíhala. Ať už doslova nebo v myšlenkách. To zapříčinilo, že to poselství, které se v knize údajně mělo ukrývat sice bylo z mé strany odhaleno, ale nezasáhlo mě tak, jak bych si byla přála. I tak jsem se ale na konci neubránila slzám a knihu jsem zavřela s hlasitým zaklapnutím a téměř zlobou nad tak zdrcujícím koncem. A přitom jsem to od začátku věděla. Ale před některými věcmi se zkrátka nemůžete obrnit.

Knížka je to poměrně útlá a dá se přečíst velmi rychle. Vzhledem k tomu, že je primárně určená dětským čtenářům neobsahuje žádné složité popisy. Nicméně používá takových prostředků, že se do atmosféry knihy snadno ponoříte a dokážete si ji živě představit. Co knihu pro mě povýšilo na vyšší úroveň bylo poměrně důmyslné přeskakování v čase, které jsem v daný moment nečekala. Občas jsme retrospektivně sledovali události třeba jen pár hodin staré a pak se vrátili zase do časové roviny poté. Bavilo mě to.

Po dočtení jsem nějak neměla co dodat... A tak jsem se rozhodla nechal jej trochu uležet a utříbit si myšlenky.

O několik dní později jsem si pustila film, který vyšel v loňském roce. Co jsem velmi ocenila bylo, že se film skutečně držel knižní předlohy. O čem si přečtete v knize, to uvidíte ve filmu. Takhle se to dělá! I když film měl nějaká hluchá místa, došlo u mě konečně i naprostému uvědomění si poselství příběhu a těch paradoxů, na kterých je celý postaven. Volání netvora je skoro jako báseň plná protikladů, kde se zlé a dobré slévá v jedno, kde nic není jen černé nebo bílé. Už i ten název knihy... Volání netvora. Ale je netvor opravdu netvorem? Když mi tohle došlo, tak jsem si řekla, páni, ono má nejen poselství, ale i výraznou poetiku!

Dále musím rozhodně vyzdvihnout vizuální stránku jak knihy, tak filmu. Ilustrace Jima Kaye dovolí čtenáři proniknout hlouběji do děje a ponořit se ještě více do atmosféry příběhu. Krásně doplňují, co se v knize momentálně odehrává. Jsou strašidelné, ponuré a hlavně monumentální. Já jsem "našla" jen jedinou chybičku, o kterou se s vámi chci podělit. V momentě, kdy Conor najde na podlaze pod svýma nohama jehličí, děj doprovází ilustrace, která podle mě měla být obráceně. Jakoby pohledem Conorovýma očima. To mě napadlo okamžitě, jak jsem otočila stránku a ilustraci zahlédla. Napadlo to ještě někoho dalšího?

Taktéž vizuální stránka filmu byla téměř fenomenální od začátku do konce. Ať už se jednalo o ztvárnění netvora, prostředí, krajiny, zpracování Conorovy noční můry s padajícím kostelem nebo animované netvorovy příběhy. Já je doslova hltala očima.

Stejně jako kniha i film balancuje na hraně hororu a fantasy s tím, že já bych se více přiklonila k té fantasy. Ale pak je tu ještě ta tragičtější linka, popisující vztah dítěte k matce a rozervanost jedince v těžké situaci. Slzám se na konci neubráníte. Ani u knihy, ani u filmu.

Za mě byl výmluvnější film. Až tady jsem si dokázala plně uvědomit to sdělení, které mě zasáhlo. Ale jak říkám, kniha i film jsou až na nepodstatné detaily totožné a snad kdybych knihu četla v lepším načasování, tak tam to nadšení mohlo přijít už během čtení.

Volání netvora je rozhodně pozoruhodná kniha. Po příběhové i vizuální stránce, pro děti i dospělé. Netroufám si odhadnout, jak to u dětí bude s pochopením přesahu knihy. Tady možná jen v případě, že se budou moci s Conorem ztotožnit. Neříkám v úplně stejné situaci, to bych skutečně nikomu nepřála! Ale celkově v momentě, kdy stojíme tváří v tvář pravdě, kterou se bojíme si přiznat. Smutná je v neposlední řadě i paralela mezi příběhem a osudem Siobhan Dowd, autorky námětu Volání netvora.

Po dočtení a shlédnutí jsem cítila opravdu velký smutek. Je to příběh na jednu stranu velmi nespravedlivý, ale bohužel velmi skutečný. Fantastická stránka zde jen dokresluje onu rozervanost a paradoxy, kterými je vlastně protkaný i celý náš skutečný život.

Erin Watt - Papírová princezna

17. listopadu 2017 v 11:31 | Markéta |  Recenze 2017
Název knihy: Papírová princezna (Paper Princess, The Royals #1)
Autor: Erin Watt
Původní vydání: 2016
CZ vydání: Baronet, 2017
Počet stran: 336

Hodnocení:


Já vlastně tuto recenzi ani nechtěla psát...
Tento článek začínám psát s tím, že ještě nevím, zda ho vydám. Protože mám pocit, že k této knize nemám co říct. Já jí totiž nevěřila snad ani tečku za větou.

Papírová princezna se v posledních měsících stala velmi populární knihou minimálně v blogovém světě. A tak jsem se i já nechala zlákat. Popravdě jsem pořádně nevěděla, co od ní čekat. Recenze byly většinou nadšené. Anotace na mě zase tak nezapůsobila. Ale znáte to, nakonec nemáte klid, dokud tomu nedáte šanci. S vědomím, že jdu do Young Adult/New Adult žánru jsem čekala ne příliš originální příběh, u kterého budu minimálně moct vypnout.

Kniha mě překvapila. Takovou hrůzu jsem totiž opravdu nečekala.

V podstatě jsem celou knihu protrpěla. Že to nebude dobré jsem začala tušit poměrně záhy. K dobru knize mohu přičíst jen to, že i tak se dala sfouknout během cca 3 dnů, takže to utrpení aspoň netrvalo dlouho. (Aneb problém lidí, co neradi nechají knížky nedočtené.) Já jsem bohužel naivně čekala, že mě tam přeci jenom něco překvapí. Ale čím dále jsem v příběhu byla, tím častěji jsem si říkala, jak tomu autorka nasadila ještě větší korunu.

Příběh se odehrává v prostředí středoškolské mládeže z prominentních kruhů. Jejich život se točí okolo luxusu a večírků. Nečekejte však žádné rukavičky, ale nevázanou zábavu, kde o sex, drogy a alkohol není nouze. Hlavní hrdinka příběhu Ella do této rádoby lepší společnosti přijde přímo z nejhoršího bahna a samozřejmě se na ni všichni dívají skrz prsty. Nejen noví spolužáci, ale i její nová rodina se jí snaží zbavit a nebojí se nejhoršího zastrašování.

Uznávám, že co se intenzity výhrůžek, sexuálních narážek a erotických pasáží týče, je kniha poměrně otevřená a šokující. Jelikož moc Young Adult nečtu, tak mě to v rámci žánru překvapilo. Ale mé hodnocení knihy to nijak neovlivnilo. Možná právě tohle je ten hnací motor knihy, co ji odlišuje a pro někoho snad i povyšuje nad jiné. Hm... tak jo no... Mě to naprosto nedokázalo vtáhnout do dění a bylo mi úplně jedno, co se v knize odehrávalo či jak se vyvíjela.

Příběh mi přišel plytký a nereálný. K tomu přidáme všechna možná žánrová klišé a naprosto neoriginální vývoj. Příběh se snaží tvářit velice vážně a dospěle, ale ve mně budil spíš výsměch. Kniha postrádala nápad a působila jako slátanina příběhů, které už byly napsány dříve a jeden druhého vykradly. Mně osobně se nelíbilo ani to prostředí večírků, klubů a podobně, ale to už je věc vkusu. Chování a jednání postav mě iritovalo až vrchovatě. Po rádoby šokujícím závěru jsem jen pokrčila rameny a s radostí knihu zaklapla. Otevřenost konce mě nechala naprosto chladnou.

Papírovou princeznu hodnotím jako přešlap roku, protože pochybuju, že se mi letos ještě podaří sáhnout po (pro mě) horší knize. Nikomu neberu jeho názor, pokud se mu kniha líbila. Já jsem si během čtení opravdu hodněkrát položila otázku, zda to autorka (ve skutečnosti dvojice autorek) opravdu myslí vážně.

Zaslechla jsem, že druhý díl je ještě lepší... Asi už nemám potřebu to zjišťovat na vlastní kůži. Pokud mám být opravdu upřímná, tak nemohu uvěřit, že to má ještě tři další pokračování. Dle mého názoru by tohle dokázala napsat každá puberťačka na Wattpad.

Negativní reklama je také reklama a kolikrát si člověk něco přečte i na základě negativní recenze, aby se sám přesvědčil. Četli jste Papírovou princeznu? Co vám tahle kniha přinesla a co vás na ní bavilo? Budu ráda, když se se mnou podělíte o své dojmy. Ráda uvidím i opačný úhel pohledu.

Joyce Reardon - Deník Ellen Rimbauerové: Dům v růžích

15. listopadu 2017 v 21:15 | Markéta |  Recenze 2017
Název knihy: Deník Ellen Rimbauerové: Dům v růžích
Autor: Joyce Reardon
Původní vydání: 2001
CZ vydání: Beta Dobrovský, 2011
Počet stran: 296

Hodnocení:


Podzimní pochmurná atmosféra stále nahrává do karet temným hororovým příběhům. Dnes tu pro vás mám recenzi dalšího z nich.

Dům v růžích je především známý jako film. Autorem scénáře není nikdo jiný než Stephen King.

Ocitáme se mezi západoamerickou smetánkou na počátku 20. století. Mladá Ellen se provdá za ropného magnáta ze Seattlu Johna Rimbauera. Svatba a nová kapitola v jejím životě v ní vzbuzuje jak nadšení, tak i hrůzu. Po opulentních líbánkách, kdy s manželem procestuje více i méně civilizované kouty světa, se Ellen vrací na západní pobřeží do nově vybudovaného sídla takřka gigantických rozměrů. Novomanželský život plný okázalosti a večírků však naruší nejen zálety nevěrného manžela, ale především nevysvětlitelná zmizení a podivná zjevení přímo ve zdech domu.

V knihovně jsem tuto knížku našla v oddělení s horory a fantasy literaturou. Po dočtení se domnívám, že se jedná spíš o román pro ženy, který je okořeněný špetkou té duchařiny. V závěru se to sice změní v docela slušný thriller, ale kniha tak nějak dodýchává a počáteční čtivost se ztrácí.

Co této knize rozhodně přidává na děsivosti je fakt, že se jedná o deníkové zápisky právě Ellen Rimbauerové, která tyto události prožila a lze se tak dobře vcítit do strachu, který prožívá. Místy mi zápisky připadaly trochu zmatené a souvislosti chaotické, ale ve výsledku to knize ani moc neškodí. Přeci jenom je to jako deníkový záznam, tok myšlenek. A ne všechny věci, které v životě prožíváme, zcela chápeme. Knize to jistým způsobem přidá na autentičnosti. Editorka knihy Joyce Reardon již na začátku varuje, že čtenář nemá čekat žádné odpovědi ohledně tajuplného příběhu, který Dům v růžích obklopuje.

Spíše než duchařina to na mě celou dobu působilo jako lehce zvrácenější román pro ženy (v rámci své doby). Deník nám dává nahlédnout do smýšlení nejen naší hrdinky, ale také do smýšlení tehdejší společnosti, která byla samozřejmě rezervovanější než dnes. Alespoň navenek. Příběh se dotýká ve své době tabuizovaných témat jako je homosexualita, rouhání či nevěra. Děj bych shrnula jako takovou temnější červenou knihovnu. Zálety, intriky, touha a manipulace jsou hlavním motorem vývoje příběhu. Do toho se nám zamotá především v první polovině několik znepokojivých scén, které si lze i poměrně živě představit. Dokáží tedy ve čtenáři vyvolat strach. Jak se to ale tak stává, tak postupem času tyto události ztrácí na přitažlivosti a tajemná atmosféra časem téměř vymizí. Na konci příběh samozřejmě vygraduje, ale atmosféra už se vám tolik pod kůži nedostane.

Co však knize navrací její auru tajemna je doslov Joyce, kde navazuje na poslední deníkové zápisky Ellen a odhaluje záhady, které se v domě odehrály dále. Příběh tedy nemá vyloženě vyřešený konec, ale právě tato neurčitost je to, co v nás bude hlodat i po dočtení příběhu, co nás přinutí pustit si film nebo dohledat si více informací. A kdo ví, třeba budete ještě dodatečně překvapeni. :)

Kniha se čte velmi snadno a věřím, že pro rychločtenáře to může být jednodenní záležitost. Já jsem za jeden den zvládla 220 stran, tedy podstatnou část celého příběhu.

I přes duchařskou tématiku bych tuto knihu doporučila spíše ženským čtenářkám. Kniha se sice tváří jako horor, ale realita je poněkud jinde. Je tam několik ztísňujících momentů, ale lze se také více soustředit na společenskou a vztahovou část příběhu. A to je možná i hlavní plus celé této knihy. Dají se v ní objevit různé dějové roviny.