Březen 2018

Barbara Erskine - Spáčův hrad

30. března 2018 v 8:00 | Markéta |  Recenze 2018
Název knihy: Spáčův hrad (Sleeper's Castle)
Autor: Barbara Erskine
Původní vydání: 2016
CZ vydání: Brána, 2017
Počet stran: 457

Hodnocení:



Na nejnovější titul od B. Erskinové jsem se chystala už dlouho. Musím se přiznat, že než jsem se ke knize konečně dostala jsem vyslechla pár recenzí, které nebyly moc nadšené. Nenechala jsem se ale odradit a dala se do čtení. A musím říct, že jsem po ní sáhla ve vhodnou dobu. Dobu, kdy bych ji nebýt příznivých okolností nejspíš opravdu odložila…

Spáčův hrad jsem téměř celý přečetla cestou v MHD. V momentě, kdy opravdu nemáte co dělat oceníte i knihu, která vás úplně nevzala za srdce.

Spáčův hrad nás zavede do Walesu. Hlavní hrdinka Andy se přestěhuje do staletí starého statku, ukrytého v samotě velšských kopců, aby zde po prožité bolestné ztrátě nalezla klid a nový směr. Během svého pobytu odkrývá epizodu z historie svého nového bydliště, která se odehrála během velšského povstání proti Angličanům na samém počátku 15. století. Historie a osobní příběhy dávných hrdinů ji však pohltí natolik, že se to pro ni stává nebezpečným. Zlo a krveprolití ale nečíhají jen v minulosti. Andy jde po krku také psychopatická vdova, toužící si s ní vyřídit účty kvůli svému zesnulému manželovi.

Tato kniha na mě působila dost nevyrovnaně. Více mě bavilo číst dějovou linii součanosti. Na druhou stranu to nebylo nic jiného než bezduché vyprávění o posedlosti a pomstě, které často hraničilo s absurditou. Některé zvraty a řešení působily jako pěst na oko. Skutečný poklad knihy se ukryl do vyprávění z minulosti. Na pozadí popisuje skutečné události povstání velšského prince Owaina Glyndŵra proti králi Jindřichovi IV. Poznala jsem tak kapitolu dějin, o které jsem vůbec netušila. Nicméně tyto dějinné události byly překryty fantazií, kouzly, červenou knihovnou a tlacháním o ničem, takže výsledkem byla spousta textu a stagnující děj.

Přišlo mi, že se děj knihy nikam neposouvá. Pro mě zásadní motivy byly jaksi přehlížené, méně zajímavé prvky zase dostaly mnohem více prostoru. Osudy i charaktery postav mi zůstaly cizí. Poměrně nezvyklým motivem bylo i nečekané přeskakování mezi jednotlivými dějovými linkami. Překapením jsem se musela několikrát i vracet, jestli jsem náhodou něco nepřehlédla. Ale opravdu, tady se v příští větě můžete ocitnout v úplně jiném století. Což není na škodu, jen to občas mate, pokud na to nejste zvyklí.

Autorka v knize používá motiv snů, vyskytují se také kouzla a zaříkávání. Z nějakého důvodu jsem dlouho nedokázala pochopit, co se tím vlastně zamýšlí. Sny si nakonec své místo našly, nicméně ta kouzla už na mě byla moc. Čtu historický román nebo fantasy? V tomto konkrétním případě se mi tyto prvky tloukly a nedokázaly mě přesvědčit. Na konci autorka opět přešla ke svému oblíbenému motivu duchů. Tentokrát mi však mráz po zádech neběhal.

Škoda. Konec nabídl svižnější jizdu, ale já už nechtěla nic jiného, než knížku po třech týdnech konečně dočíst, už mi to bylo jedno.

Bylo to zmatené. Změť všech možných žánrů (historický, milostný, fantasy, thriller...), které se jaksi nechtěly sjednotit ve věrohodný celek. Kniha mi přinesla nové historické souvislosti, ale pouze v náznacích. Zbytek bylo příliš roztahané nic.

Od čtení autorky mě ale Spáčův hrad určitě neodradil. Stále se chystám minimálně na autorčin vrchol s názvvem Žila jsem již před staletími (odehrávající se shodou okolností v úplně stejné části Walesu a vlastně se těším, až se tam vrátím) a údajně epický román z druhé světové války Nejtemnější hodina.

Nezbývá než doufat, že příští autorčina kniha její zatím poslední dílo předčí.

Zajímavou, nicméně bohužel příběhově upozaděnou postavou je velšský princ Owain Glyndŵr. O jeho životě a velšském povstání si můžete ve zkratce přečíst zde.

Amélie Nothomb - Strach a chvění

30. března 2018 v 7:09 | Markéta |  Recenze 2018
Název knihy: Strach a chvění (Stupeur et tremblement)
Autor: Amélie Nothomb
Původní vydání: 1999
CZ vydání: Motto, 2004
Počet stran: 118

Hodnocení:



Hlavní hrdinka této knihy se velmi ráda vrhala z okna 44. patra japonského mrakodrapu. Asi se taky vrhnu...

Už se vám někdy stalo, že jste nevěděli, jestli se nad knihou hlasitě smát nebo samým zoufalstvím rozbrečet?

Před lety mi byla nadšeně doporučena filmová adaptace této knihy od belgické autorky. Pamatuju si, že jsem z filmu měla dost rozčarované, ne-li depresivní pocity. Bylo to zvláštní. Jiné.

Když studujete francouzštinu, tak se k vám chtě-nechtě některé knížky vrací až si je už musíte přečíst, jinak vám nedají pokoj. Říkala jsem si, že to bude druhá šance pro tento příběh. A to byla také nejspíš šance poslední.

Nevím, jestli to bylo mým (opětovným?) nepochopením nebo špatným načasováním, kdy mě čekal nový nástup do práce. Stejně jako film, tahle kniha je zvláštní. To je asi nejvýstižnější výraz, co můžu použít. Během knihy sledujete propad hlavní hrdinky v pracovním žebříčku na samé dno a zjišťujete, že si to vlastně vždycky umí svou vyřídilkou sama před sebou obhájit v jakýsi svůj, případně doslova i mezinárodní prospěch a ještě si z toho udělá legraci. Na začátku to bylo vtipné a sama jsem se smála. Ale postupně mi z toho začalo být smutno. Na konci knihy jsem byla v silné depresi.

Ač měla kniha jen něco málo přes sto stran, tak jsem celou druhou polovinu úpěla, kolik mi ještě chybí. A ne že by se to četlo těžce! Mně zkrátka ta kniha, její prostředí i postavy začaly být tak protivné, že jsem zatínala zuby.

Vyprávění má své originální prvky. V první řadě jsou to autorčiny vyjadřovací a argumentační schopnosti, díky kterým jí uvěříte, že to vše opravdu myslí smrtelně vážně. Dále kniha vrhá světlo na pracovní prostředí, hierarchiii, kulturu i životní styl v Japonsku. Na tamější pracovitost i pravidlo zásadně nevyčnívat z davu. Ale jak jsem už řekla, po chvíli mi to všechno neskutečně nabrousilo nervy.

Krátká kniha, krátká recenze. Četli jste? Dejte mi vědět, jak Strach a chvění zapůsobilo na vás.